Cesta

Vítejte na stránce cesta.websnadno.cz v sekci Novinky

Úpravu tohoto bloku zahájíte dvojklikem...

18.2.2011

Dneska probíhá velké balení. Já mám dolů do letadla 16,6kg ( dovoleno je 15kg ) a nahoru 9kg ( dovoleno 7 ). Táta je na tom o trošku lépe, dolů má 16kg nahoru 7kg. Tak jsme zvědaví na angličany jak na nás budou hodní.

19.2.2011

Ráno proběhlo v klidu. Odlet z Ruzyně taky v pořádku, odletěli jsme přeně v 8.45. Když jsme šli na přistání stala se humorná záležitost, kdy tátův pas položený na vedlejším sedadle, při brždění letadla se náhle ocitl o tři sedačky dál na podlaze. Při zjištění této zkušenosti, chtěl otec zastavit let a všechny zkontrolovat, se slovy „kurva někdo mi ukradl pas“ Pas se hned za chvíly našel. Počasí v Anglii jako vždy špatné, déšť, mlha, zima. Dále jsme řešily jak se dostat z letiště Heathrow na letiště Stansted. Mezi těmito letišti jezdí autobus, smůla že měl půl hodinky spoždění, a řidič byl celou jízdu navlečen do péřové bundy a nenapadlo ho zapnout topení, byla docela zima. Nemít kvalitní teplé oblečení ( mikina s kapucí ) tak jsme celou cestu klepali kosu. Člověk si připadal jako v Praze. Všechno jsme ale jinak krásně stíhali, odbavení proběhlo bez problémů, jen jsme museli kvůli 2kilům navíc zaplatit 10 liber. Další poznatek, letiště v Ruzyni má wifi zadarmo, jenom angličani ji musejí mít zpoplatněnou, je to asi tím jak jezdí na špatné straně a to nemluvéím o volantu. Čekáme na odlet v 17.00 směr Kuala Lumpur D72007 kde bychom se měli sejít s dalšími členy výpravy.

20.2.2011

Je 8 hodin ráno pro vás, my máme 15 hodin a čekáme na ostatní a odlet na Bali, které by mělo proběhnout v 18.30. Let do Kuala Lumpur trval 12 a půl hodiny, podmínky v letadle byly únosné ceně letenky. Letenka byla levná. Je tu krásné dusno a užíváme si to u plechového piva značky Tiger.

Kolem 18.00 dorazil zbytek členů výpravy. ( jmenovitě Jarda, Jana, Luboš, Ivana, František, Jarka a Zbyněk ) Jardu,Janu, Luboše a Ivanu známe, František, Jarka a Zbyněk, jsou pro nás nový, ale všichni jsou fajn. Odlet na Bali měl 40 minut spoždění, ale nakonec jsme odletěli. Půl hodiny před přistáním začalo neskutečně brečet jedno dítě v letadle, ale ůžeme být rádi, že to nebylo celý let. Na letišti v Densaparu nemohli celníci pochopit že nemáme žádný hotel zarezervovaný a že nevýme kde budem ubytovaní, nakonec nás ale pustily do země. Shánění taxíku nebyl problém, usmlouvali jsme cenu 150000 rupií ( asi 300 kč ) za jedno auto a jeli jsme asi půl hodinky do Kuty a na Lubošovo doporučení jsme se ubytovali v Kota Bungalows. Jsou to takové příjemné bungalovy. Cenu na dvě noci jsme sice zase museli smlouvat a nakonec jsme kývli na cenu 275000 za noc. ( 550 Kč za bungalov pro dva ) Docela nás natáhli, ale byla půlnoc a nám se nechtělo už nic jiného sháínět. Zaplavali jsme si v bazénu, dali si výborné pivo značky Bintang, opravdu výborné pivo, chutná skoro jako Plzeň.

21.2.2011

V devět ráno vstáváme, jdeme na snídani, která je v ceně ubytování. Dostali jsme omeletu, toust, džus a kávu, nebylo to špatné. Po snídani jsme jeli na letiště shánět letenky na Sulawesy. Hned u hotelu nás odchytl taxikář a domluvily jsme se na ceně 120000 za auto tam a zpět. Na letišti jsme šli ke stánku Lion Air, věděli jsme že tato společnost na Sulawesy létá a nejsou drazí. Nabýdli nám let, který nám vyhovoval a zaplatily jsme cenu 950000 za letenku ( cca 2000kč ). Odlet bude zítra 22.2. v 6.45 směr Makasar, tam přesednutí do Gorontala. Indonésané se nás často ptají kam jedeme, když řekneme že na Gorontalo, tak se smějí, a jsou překvapení, škoda že nevíme proč :-)

Po návratu z letiště, jsme se domluvily s Taxikářem že nás ráno vyzvedne ve 4 hodiny ráno, trošku nechápal proč má vstávat tak brzo, ale kývnul na nabýdku, tak doufejme že přijede. Pak jsme si chtěil vyměnit peníze, protože na sulawesách je to prý problém. Směnárna hned u hotelu nabýzela super kurz, ale protože indonézani neumějí počítat ani na kalkula čce, nedostali jsme se na cenu za kterou to mělo být a oni to nemohli pochopit ( chtěli nás obrat o 400000 ). Řekli jsme si že to zkusíme jinde.. Šli jsme se najíst, dali jsme si super kuřecí polévku s nudlema za 5000 ( 10 korun ) a samozřejmě pivo Bintang. Pak jsme šli do směnárny, tam nebyl sice tak výhodný kurz, ale počítat uměli a stali se z nás milionáři, teď mám v kapse 9000000. Docela si musím zvikat na tolik nul.

Zbytek dne jsme proflákali a lízali si rány z války. Večer jsem si skočil na masáž k masérce jménem Tina, šikovná holka, která se do mě zamilovala a to se nechci chlubyt. Až se vrátíme na Bali, zkusíme z ní udělat naší průvodkyni.

22.2.2011

Ve čtyři ráno taxíky opravdu přijeli, sice byly domluveny 3 auta, ale dorazily jen 2, museli jsme se sice trošku smrsknout, ale odlet jsme krásně stihly. Let byl bez problémů, ani nikdo neřešil naši nadváhu. Jen Jarda zjistil, že mu z batohu zmizel švícarský nůž a mokré plavky. To znamená, že buď v Makasaru, nebo v Gorontalu se krade personál letiště se obohatil. Již ranním vstáváním jsme věděli, že celý den bude o cestování a čekání. V Gorontalu na letišti se k nám sesypalo mraky taxikářů a po složitém dohadováním o ceně jsme ji uhádali na 150000 za auto. Cesta z letiště do přístavu trvala 1 hodinu. Hned v přístavu se nás ujal jeden místní ( Jardův kamarád jménem Frengki ). Kam jsme se pohli, byly jsme středem pozornosti a i jsme zaslechli že jsme bulé ( místní výraz pro cizince ), dotoho si nás strašně oblíbyly místní děti. Nedaleko přístavu byla docela dobrá restaurace. Na trajekt směr Wakai ( Togianské ostrovy ) jsme museli čekat 9 hodin a cena byla 78000 za první třídu ( klimatizace a rádoby pohodlné sedačky ) a ostatní prostory byly za 63000. Vybrali jsme si první třídu, protože trajekt jede přes noc a cesta trvá 13 hodin. Trajekt měl odjíždět v 20.00, nakonec byl odjezd v 21.30.

23.2.2011

Cesta se dalal přežít, díky první třídě. Viděli jsme strojovnu trajektu, jak cestují místní, bylo to zajímavé. Do Wakai jsme dorazily asi v 10.30, hned nás nabrali lodí chlapci z Black Marlin z ostrova Kadiriki. Informace o resortu jsme měli takové, že se má jednat o luxusní základnu se vším komfortem. Při příjezdu na Kadiriki jsme hned řešily problém s ubytováním, jelikož nás je devět, měli problém kam nás ubytovat. Byly volné 2 bungalowy za 220000 na osobu, bungalowy za 180000 byly plné, ale dovolili nám vyspat se v pokoji místního bose za 75000/osoba a noc. Opět cena odpovídala kvalitě, hrůza. Poprvé vytahujem moskytéry. Voda netekla, museli jsme si ji tahat, elektřina jen večer s problémy a pivo teplé. Jídlo bylo fajn. Chtěli jsme se další den potopit, ale jelikož měli rozbitý kompresor, bylo nám sděleno že potápění bude až v neděli, což jsme nechtěli čekat. Koupání na Kadiriki je obtížné, docela proud a složitý přístup z moře. Na zítra jsme si objednali loď na celý den, že podnikneme výlet po ostrovech.

24.2.2011

Ráno po snídani jsme vyrazily na výlet lodí. Nejprve jsme jeli do resortu Fadhila cotage u města, či vesnice Katupat, kde jsme si sjednali ubytování na další noci. Ubytování je zde krásné, noc stojí 150000 a hlavně tu nejsou lidi-cizinci a teče voda po celý den. Potápění je zde možné. Dále jsme se jeli podívat do Katupat. Navštívili jsme místní školu, děti byly naprosto úžasné a dokonce se kvůli nám přerušilo vyučování, snad všichni chtěli být na fotce. Dále jsme si prohlídli zbytek městečka a viděli jsme místní život, velice zajímavé. Dokonce jsme zjistily že krávy žerou banány. Dále jsme pokračovali na ostrůvek kde bylo nádherné šnorchlování ( opravdu krásné korálové zahrady, škoda že jsem neměl foťák ), dále následovala prohlídka místního mangorovníkového porostu a jeli jsme na další nádhernou plážičku, kde vůbec nikdo nebyl, jen my. Bílý písek, palmy, nádherné moře, no prostě nádhera. Musím pochválit jednoho čmoudíka, který se o nás na lodičce staral, byl opravdu šikovný, škoda že už si nevzpomenu na jeho jméno.

25.2.2011

Ráno po další příšerné noci u Black marlin, jsme se těšily až odjedeme na naše nové ubytování. Chlapci z Fadhily pro nás přijely docela na čas, čekali jsme asi jen půl hodinky. Místní resort nás opravdu nezklamal, jídlo dobré, šnorchlování ujde. V odpoledních hodinách, jse se vidali na menší track džunglí, kde je jezero s přilehlými mangorovemi a bažinami a krásnými plážemi. Zdejší západ slunce a koupající se domorodky, jen umocnil krásu zdejšího prostředí, to nemluvím o orchydejích, které jsou téměř na každém kroku. Závěr večera ukončila úžasná večeře a seznamování s místními. Dostali jsme jména: Já - manta Peter a Táta - papa manta Peter

26.2.2011

Dnešního dne jsme se konečně dočkali vytouženého potápění. Místní dive centrum funguje bez problémů. Moře krásné, viditelnost okolo 40 metrů.nádherné korálové zahrady, jen velké ryby chybí. Prví lokalita má název Tomken reef. Po prvním ponoru u dekompresního piva jsem si všiml na stole spícího Nárnouna ( nejmenší druh opice na světě, která se vyskytuje jen v Indonésii a je velice vzácný ). Poté následoval následoval druhý ponor na Balu reef. Ze začátku byl docela silný proud, než jsme se dostali za reef a to nás docela vyčerpalo. Jana měla málo závaží a tak museli s Jardou z vody dříve, když se s divemastrem vynořily, loď byla od nich hodně daleko. Čmoud, který si nás měl hlídat, tak na lodi spal. Když se ho podařilo zavolat, tak ho divemaster snad třikrát propustil a strašně na něj řval, celý večer se nám pak všichni omlouvaly. My jsme si ponor, ale docela užily, byly krásné korálové zahrádky a opět super viditelnost. Večeře byla opět výborná a měli jsme zase rybu. Od příjezdu na Togian nejíme nic jiného, než rybu rýži, ale je to výborné. Začínám být pěkně pohryzaný od komárů.

27.2.2011

Dnes máme na plánu opět potápění. Dostáváme nového divemastra, je to Španěl a je nějakej divnej. Cesta k prvnímu ponoru lodí trvá asi 2,5 hodiny, ale jedeme nádhernou krajinou, vidíme nádherné vesničky, jungly a proplouváme mangorovem, krásné. Nejprve vyrážíme na vrak bombardéru B-24, který musel nouzově přistát za druhé světové války, měl prý nějaký problém s palivem, když se vracel z bombardování Japonců. Naštěstí pilot byl šikovný a letadlo krásně položil na vodu, takže vrak je krásně nepoškozený a leží v hloube od 16 do 21 metrů. Navíc jsme chytli úžasnou viditenost a ponor jsme si maximálně užily, ponor jen trošku komplikovalo ohromné množství perutýnů, kteří hlavně osýdlili kokpit a jeho okolí a člověk musel dávat furt pozor, aby se perutýnkovi nepřipletl do cesty. Na oběd jedeme na jeden nádherný ostrůvek u Kadidiri, když vystoupíme, nachází se na něm moc krásný, ale vůbec nepoužívaný resort. Je ho velká škoda a když se dozvídáme že jeho cena by byla 8 milionů, tak ho chceme hed koupit. Na druhý ponor jedeme na lokalitu mini Canyen. Potkáváme druhou loď s potápěči, což na rozloze Togianského souostroví docela naštve. Je docela silný proud a z nějakého divného důvodu chce náš divemaster kopat celý proud, než padneme za reef, kde by měl být proud menší. Nepospoucháme ho a necháme se zavést přímo na reef a jdeme hned pod vodu. Překonáme proud a čekáme asi deset minut na našeho Španěla, který se nás nedržel a někam zmizel a my jsme nevěděli kam. Rozhodli jsme se plavat po proudu a užívat si krásnou korálovou stěnu. Najednou mě něco chytlo za ploutev, lekl jsem se, když jsem se otočil, vidím jak mě španěl chytá a ukazuje že poplavem proti proudu. Myslíme si že to tu zná a ví kam plavat, aby nebyl proud. Ale bohužel nás dřel asi 20 minut proti proudu a to bylo hodně únavné. Tátovi když začal docházet vzduch, tak mu to ukázal a šli nahoru. Já s Lubošem a ještě s jednim čmoudem, jsme se otočily a prožily jsme krásný ponor a nechali jsme se unášet proudem, tak to mělo být hned od začátku. Po návratu z ponorů nám Jarda s Janou sdělují, že se dozvěděli že trajekt se kterým jsme měli jet v pondělí odpoledne směr Gorontalo nemá licenci na převoz lidí a že nejezdí. Večer nám tuto informaci potvrdil i manager resortu. Nám se ale už na Togianech zůstávat nechtělo. Manager nám navrhnul, že by dokázal sehnat loď za 500000, která nás odveze do města Marisa ( město na Sulawesách, přímo na sever od Togianského souostroví ) za 5 hodin. Ale že to neví přesně a další den ráno v sedm nám vše upřesní.

28.2.2011

Ráno v sedm vstáváme ale manager nikde. Jdeme na snídani a vyhlížíme ho. V devět hodin vidíme jak přijíždí a sděluje nám, že vstával v pět ráno a jel do nějaké vesnice schánět loď a po cestě se mu rozbil motor a proto mu to trvalo dýl. Ale že loď sehnal a ta přijede v půl desátý. Jdeme rychle balit a loučíme se s úžasným personálem Fadhila cotage a výprava se dělí přirozeným výběrem. Kuderovi a Kuolovi opouštějí zbytek výpravy a necháváme je na pospas místnímu domorodému lidu. V deset hodin odplouváme směr Marisa. Cesta má trvat pět hodin a ujet vzdálenost 100km ale když vidíme že na lodi nemají ani kompas a orientují se podle vzdáleného ostrova Una Una a strašně se motáme, dochází nám že cesta nebude jednoduchá, navíc podlaha na lodi kde ležíme je strašně tvrdá a nepohodlná. Jarda už to nemůže vydržet a vytahuje kameru, kde má GPS a ukazuje jim pomocí GPS a mapy, kam mají vlastně jet. Námořníci jsou z toho tak hotoví, že stejně nepochopily kam mají plout. Po sedmi hodinách vidíme konečně nějaké město a doufáme že je to Marisa. Dochází nám, že tuto cestu námořníci jeli poprvé. Zastavily jsme na příšerné špinavé pláži u příšerných chatrčí. Okamžitě byla celá vesnice okolo nás a snad všichni se s námi chtěli vyfotit. Zavedli nás na takový plácek ( asi náměstí ), posadily nás na plastové židle a byly jsme jako nějaké celebrity, každý si nás vyfotil. Dokonce jsem daroval jedné místní slečně svoje rozbité sluneční brýle a z toho byla úplně mimo a začala se strašně stydět, ale byla sťastná a holky okolo jí je záviděli. Když jsme dělali celebrity, tak mezitím Jarda začal shánět nějaké auto, které by nás odvezlo buď do Manada, nebo do Gorontala. Manager z Fadhily nám sice dal nějaké číslo na jeho kamráda, který nás odveze za 500000 do Manada. Cena to byla výborná, ale vysvětlit někomu, kdo neumí ani slovo anglicky ať zavolá, tak to byl strašný problém. Naštěstí nějaká místní slečna uměla aspoň trošku anglicky a hodně nám pomohla. Číslo sice nějak nefungovalo, ale sehnali nám nějakého místního, který se nabýdl že má velké auto a odveze nás. Do Manada chtěl 2000000 což bylo strašně moc a do Gorontala chtěl 500000. I to bylo hodně, ale na výběr jsme neměli a i místní tušily že nás mají v hrsti, protože jsme vůbec netušily kde jsme. Nedokázali jsme nic usmlouvat a tak jsme řekli ať nás odveze do Gorontala na autobusové nádraží. Majitel auta nás odvezl k sobě domů, kde jsme dostali jako řidiče jeho syna, který nevipadal na to že mu je 18 let. Ještě než jsme opustily město, tak nás za neustálého troubení mladý pán provážel městem aby nás ukázal všem. Řidič to byl příšerný a táta mu chtěl sebrat řidičák. Po úmorné 4 hodiny trvající cestě nás konečně odvezl na autobusové nádraží do Gorontala. Bylo asi půl jedenácté večer a dozvěděli jsme se že první autobus do Manda jede až v pět ráno. Bylo nám jasné že noc strávíme na autobusovém nádraží. Sehnali jsme jen teplé pivo, ale i za to jsme byly vděční, čekání jsme si zpříjemnily seznamováním s místnímy, kteří na nás furt křičeli hello mister. Proběhlo taky nějaké focení s místní policejní hlídkou a tátu si moc oblíbyly. Zbytek čekání jsme prožily v místním příšerném baru a prohlídkou místích potkanů, kteří byly velcí jako kočky a taky tak přítulní. Podle průvodce se píše že autobus z Gorontala do Manda je klimatizovaný expres a cena je 80000/osoba.

1.3.2011

Po dlohém čekání, které se dalo přežít přijel náš autobus v pět ráno. Klimatizace žádná a věci se nám vezli na střeše. Našimi cestujícími byly za tátou sedící stará paní zřejmě s tubrkulózou, jelikož celých 10 hodin ( cesta autobusu ) chrchlala a táta řekl, ať chcípne. Dále s náma jelo několik slepic a v uličce několik pytlů rýže a štěnice, která svou přítulností dostala jméno Máňa, ale k dalšímu družení nedošlo, jelikož nám ji Jarda zašláp. Cestu nám zpříjemňovala dosti hlasitá hudba místních skladeb, což bohatě stačillo na vymytí mozku. Náš řidič se snažil nahnat půl hodinové spoždění, tím že závodil s ostatnímy autobusy a předjížděl co se dalo v nepřehledných serpentinách. Po 10 hodinách totálního vyčerpání jsme přijeli do Manada na autobusák do deštného počasí. Následovalo trošku náročné shánění nějakého řidiče, který bude vědět přístav, z kterého se dostaneme na Bunaken. Řidičů bylo mraky, ale nikdo neuměl anglicky. Naštěstí nás pochopily a odjeli jsme do přístavu. Tam nás hned odchytnul nějaký místní a nabýzel nám ubytování na Bunakenu v bungalovech za 150000/ osoba a noc + jídlo a že nás i zadarmo odveze. Nabýdku jsme přijali a bydlíme v trošku starších bungalovech. Cena je ale dobrá, navíc skvělě vaří a prostředí mezi květinami je nádherné. Jmenuje se to tu Daniel´s home stay a pivo mají za 30000.. Na zítra jsme domluvily jeden ponor. Ostrov Bunaken je vyhlášen jedním z nejlepších potápěčských míst na světě, tak uvidíme. Po náročném cestování, teré trvalo 26 hodin jsme dost unavení a těšíme se do postele.

2.3.2011

Po ranním lenošení dopisuji deník ( mám 8 dní skluz ). Dále proběhlo velké praní, kterého se zhostil, nikdo jiný než papa manta Peter. Potápění nebylo možné, protože hrozně prší. Když déšť trošku polevil, šli jsme se podívat po okolní jungly a do místní vesnice. Večer jsme si dali pár piveček a koukali na představení několika druhů mýstního velkého hmyzu, jako jsou šváby, brouci a krásná kudlanka. Domluvily jsme potápění na zítra.

3.3.2011

Ráno vstáváme v sedm hodin, jdeme se nasnídat a v osm se připravujeme na ponor. Musíme zaplatit 150000 ( 300 kč ) za to že se budem potápět v místním národním parku. Odvezli nás na druhý konec ostrova na lokalitu Likkuan III . Potápění na Bunakenu mě příliš neokouzlilo. Sice tu jsou opravdu krásné korály, ale sluníčko nesvýtilo a kvůli dešti byla i viditelnost nic moc. Ale co bylo úplně nejhorší je ohromné množství odpadků ve vodě, nedalo mi to a jen já jsem sebral 10 igelitů, smutné bylo to že místním divemasrtům to bylo úplně jedno. Když jsem po ponoru říkal, že nechápu, proč musím platiti 150000 za národní park a plavu na smetišti, všichni to sváděli a vymlouvali se na velké město Manado, které je nedaleko odsud. Druhý ponor jsme odmítli. Potápění na Bunakenu mě opravdu neuchvátilo, na to že to má být jedna z nejkrásnějších lokalit.

Ještě před obědem jsme si nechali na zítra zabookovat let do Mataramu na ostrov Lombok. Po zbytek dne jsme odpočívali. A toužebně vyhlíželi sluníčko.

4.3.2011

Ráno vstáváme a je krásně slunečno, to docelaně naštve když odjíždíme kvůli počasí a vyrážíme nejprve lodí a pak domluveným autem směr letiště v Manadu. Letíme do Mataramu ( ostrov Lombok ) přes Surabayu ( ta je na Jávě ). Po příletu nás odchytnul naháněč z jedné místní cestovky. Dohodly jsme s ním a usmlouvaly výlez na místní sopku Rinjani ( druhá největší Indonézská sopka 3726m a jmenuje se po jedné indonézské princezně, jedna pověst také říká, že v ní žil kdysy drak ). Dohodly jsme se na ceně 180 dolarů ( konečně nám připadalo že nás moc nenatáhly, protože v průvodci se píše cena 170 dolarů a my jsme to měli ještě s transportem z letiště k sopce, průvodce, dva nosiče a dopravu do přístavu Bangsal ). Ubytování pod sopkou bylo příšerné, ale jelikož jsme byly unavení a ráno nás čekal budíček v pět ráno, dalo se to přežít.

5.3.2011

V půl páté ráno nás budí pořádný déšť a bojíme se že to tak bude celý den. Naštěstí v pět už je po dešti, nasnídáme se a seznamujeme se s naším průvodcem Jimmym. Je mu 22 a umí dobře anglicky a je fajn. Dále s námi pocestují dva nosiči a když vidíme že každý táhne na bambusové tyči asi 40kg zásob a jdou jen v žabkách, opravdu je obdivujeme. Dále s námi cestuje pes, kterému dáváme jméno Goro. Goro je úžasný pes, který tu cestu s námi absolvuje jen kvůli zbytkům jídla, které mu dáváme, ale svoje příděly si zaslouží. Jde jako první, ukazuje cestu a chrání nás před opicemi. Jimmy říká že tento pes s ním vždy cestuje. Cesta nahoru je opravdu náročná, lezeme po kořenech v džungli a je docela velké dusno. Kopec, který se nezmenšuje nás hodně vyčerpává i táta se nás krásně drží a bolavá noha ho nezklame. Jsem rád že jsme nebyl u jeho názoru na pokoření vulkánu, ale se statečným srdcem a pevným charakterem to zvládnul. Večer se utáboříme asi 600 výškových metrů před vrcholem. Když vidíme jaký krpál nás ještě čeká, doufáme že to nebude tak strašné. Naši nosiči už dávno rozdělali stany a začali dělat večeři. Společnost nám dále dělají opice a několik štěňat, které nejspíš patří Gorovi. Jdeme spát brzo, protože jsme unavení a stejně není co dělat.

6.3.2011

Noc byla naprosto příšerná, na tak tvrdé podlaze jsem strašně dlouho nespal a každé otočení bolelo. Už jsme se nemohli dočkat budíčku v půl čtvrté ráno. Po vydatné snídani, ke ketré máme banánovou palačinku vyrážíme za tmy na vrchol a doufáme že stihneme východ slunce a nádhernou scenérii, kvůli které tuto cestu podnikáme. Krpál, který jsme včera viděli a doufali jsme že ho obejdeme, byl opravdu strašný. Na náš vrchol, kterým je kraj kráteru je vysoký 2641metrů. U cíle jsme v 6 hodin ráno a scenérie, která se před námi otevírá je neskutečně nádherná a jsem moc rád, že jsem kvůli takovému výhledu, tuto náročnou cestu absolvoval. Uděláme několik fotek, zdržíme se asi 2 hodiny a čeká nás cesta dolů. Dochází nám že máme vlastně za sebou jen půlku cesty. Cesta dolů je ještě namáhavější než cesta nahoru a když vidím co jsem vlastně musel vylézt, tak to nechápu. Večer asi 3km před koncem máme postavené stany a strašně se těšíme na další nádhernou noc a máme strašnou chuť na alkohol, který je na hoře k nesehnání.

7.3.2011

Noc se kupodivu dala přežít, ale bylo to tím že jsme byly opravdu unavení. Ráno jsme měli vstávat v pět, ale asi od dvou od rána příšerně pršelo a nedalo se jít. V sedm déšť polevil a my jsme mohli vyrazit. Táta si sundal několik přítulných pijavic. Dole u hranic při vstupu do národního parku, jsme si konečně dopřáli trochu luxusu a koupily jsme si plecháč malého bintangu a neprodal nám ho nikdo jiný nežli Jára Cimmerman. Konečně jsme zaznamenali další putování našeho největšího čecha, který opustil českou kotlinu, vše je zadukemnováné na fotkách. Pod kopcem nás již čekal odvoz do přístavu, řidič nám zastavil u sebe doma, kde jsme si vyzvedli naše věci a udělali nejnutnější hygienu, kterou jsme opravdu potřebovali. Koupily jsme si místní palmové víno ( pálenka, něco jako burčák ) a Jarda si koupil lombocký nůž. Cesta do přístavu byla dlouhá, ale kochaly jsme se krásnou krajinou. V přístavu nás již čakal dohodnutý člověk, který nás odvezl na ostrov Gily Air, cestu jsme opět musely usmlouvat a dohodly jsme se na ceně 250000 za loď. Tady nám došly hrozné nepoměry cen v Indonesii. Na Gili Air jsme se ubytovaly ve velice slušném resortu jménem Chilly out bungalov. Jedná se o velice nádherné ubytování a zatím nejkrásnější a nejlevnější co jsme sehnaly. Za pokoj platíme 150000 a je to i se snídaní, ale v sezoně se platí 700000. Majitelka je velice příjemná a milá. Na oběd jsme si dopřály hovězí steak, byl vynikající i když jeho původu jsme radši nepřemýšleli, ale byla to výtaná změna po rýži se zeleninou. Večer jsme si dali pár piveček a lízali si rány.

8.3.2011

Ráno nás opět vzbudil místní muezín, který nás zval ke každodenní motlitbě. Dnešní den proběhl ve fázi odpočinku a relaxace, kterou jsme potřebovali. Dále jsme obhlýdli ostrov a odpoledne jsme si najali místní taxi ( koňská drožka, protože na ostrově nejsou žádná auta ani motorky ). Nechaly jsme se odvézt na odlehlou pláž, kde jsme se věnovaly opalování. Toto válení nám zpříjemňovala hudba Boba Marlyho. Taxikář přijel ve smluvený čas a odvezl nás do resortu. Večer jsme si daly opět výbornou večeři, domluvily ponor na příští den a šli jsme spát.

9.3.2011

Ráno vstáváme v půl osmé a připravujem se na potápění. Po snídani jdeme do místní báze, která se jmenuje Manta divers. První ponor proběhl na lokalitě Manta point. Byl to krásný ponor, viděli jsme několik želv a žraloky. Druhý ponor byl docela nuda, poničené korály, radost nám jen udělal jeden krásný velký kanic. Jarda s Janou a s divemastrem šli nahoru dřív, já s tátou jsme zůstaly. Když jsme se vynořily, tak naše loď nikde. Čekaly jsme asi 15 minut než zjistily že jim chybíme. Po upozornění Jardy s Janou pro nás naštěstí přijely.

Večer jsme šli s Jardou domluvit náš transport z Gili na Komodo za drakama. Zašli jsme do jedné cestovní kanceláře a sehnali nám dopravu na Bali speed boatem, nejprve navrhoval cenu 1000000 za jednoho, ale nakonec jsme ho ukecali na 250000 za osobu. Letenky nám také sehnali a to s nějakou pro nás neznámou leteckou společností Aviastar ale věřili jsme jim. Letenky jsme sehnali v průměru za 700000 na osobu.

10.3.2011

Tento den se vyznačoval hledáním internetu a spojení s domovem a samozřejmě odpočinkem. Večer jsme zašli na další skvělou večeři a zaplatili jsme naše krásné ubytování na Gili Air. Samozřejmě jsme se také museli rozloučit s naší úžasnou a příjemnou majitelkou ubytování jménem Susan. Po večeři následovalo další z mnoha balení našich zavazadel.

11.3.2011

Ráno jdeme na snídani a zjišťujeme že dámy v indonésii, aby byly inn, nosí v kabelce živé koťátko a to nejlépe dvě. Po snídani na nás čeká naše taxi ( koňská dročka ) a odváží nás do přístavu. Bylo nám řečeno ať jsme v přístavu mezi 10 a 11hodinou a že v tuto dobu by měla loď přijet. Čekání na loď jsme si zkrátili pivem a koukáním na místního rybáře. Po 11 hodině konečně přijel náš speed boat. Loď to byla opravdu rychlá ( měla pět třísetkoňových motorů ) a na Bali jsme byli za hodinu a půl. Po příjezdu do přístavu na Bali následovalo trošku zmatečné rozdělování do autobusů kvůli dalšímu transportu po Bali, my jsme měli objednanou cestu do Kuty. Řidiči jsme řekli jestli nás může vyhodit u Kota bungalows, kde už jsme to znali. Řekl, že nám že zastaví kousek od našeho ubytování. Když jsme dorazili do Kuty, zastavil uprostřed křižovatky a ukázal směrem, že tam je Kota Bungalows. Samozřejmě že směr byl úplně jiný a nás čekala docela dlouhá procházka s našimi tězkými batohy. Ubytovali jsme se, dali si odpočinek v bazénu a skočili na večeři. Já jsem si po večeři skočil ještě na masáž za svojí osobní masérkou Tínou a domluvil s ní, že až se opět vrátím na Bali, zdali může sehnat nějaké dobré a levné ubytování, plus pronájem motorky. Také jsem jí zkusil nabýdnout, zda nám nechce dělat průvodkyni, ale bála se o své místo, ale prý mi zkusí dohodit nějakého svého kamaráda, jako průvodce, tak uvidíme.

12.3.2011

Ráno nás čeká opět ranní budíček v půl šesté ráno, protože naše letadlo odlétá v půl osmé. Domluvený odvoz přijel na čas a vše jsme krásně stihli. Dokonce jsme zjistili že společnost Aviastar existuje a že o nás vědí. Let to byl krásný, letěli jsme pod mrakama, takže jsme se mohli kochat nádhernými ostrůvky. Dokonce i najíst v letadle jsme dostali, což není v Indonésii zvikem. Po příletu krásným letadlem BAe 146-200 ( konečně jsem letěl něčím jiným než boeingem, nebo airbusem ) na opravdu malinké letiště Labuan Bajo. ( Labuan Bajo je hlavní město ostrova Flores a hlavní branou na Komodské souostroví, ale větší prdel už jsem dlouho neviděl, ulice jak na divokém západě a asfalt tu také moc neznají ). Hned na letišti nás odchytl jeden naháněč a nabýdl nám dvou denní výlet na ostrovy Rinca a Komodo s přespáním na lodi. Když nám slíbyl, že bude krásné počasí ( indonésané slíbí vše ) s nabýdkou 4000000 za loď jsme souhlasili, ikdyž po malém smlouvání. Když jsme vyráželi z přístavu, nějak nám přestal fungovat motor, teda vlastě, ani nešel nastartovat a oprava trvala asi hodinu. Na pomoc nám přijel ve vydlabaném člunu mechanik, kterému se podařilo motor opravit. Po tu dobu jsme byli zcela neovladatelné plavidlo a my jsme si vybírali do které lodi asi nabouráme. Naštěstí se nic nestalo a motor se povedlo nastartovat, i když zvuk to byl příšerný. Po asi třech hodinách plavby s nádhernou podívanou na místní krajinu, kdy jsme přes řvoucí motor nic neslyšeli dorazili na ostrov Rinca. Hned u mola nás přivítal první Komodský varan, který na uvítanou zvedl jen oko. Zaplatili jsme vstup na Komodské souostroví a následoval track džunglí. U chatek místního personálu se válely přecpaní varani, kteří nejevily žádný zájem. Poté následovala dvouhodinová procházka. Spatřili jsme už pouze jednoho spícího varana a koupajícího se vodního buvola. Po prohlídce ostrova jsme se nalodili a pokračovali v cestě směr ostrov Komodo. Tam jsme přenocovali na lodi.

13.3.2011

Po opět brzké snídani jdeme do národního parku Komodo. Táta to monitoroval ze břehu a já s Janou a Jardou jsme šli do vnitrozemí. Měli jsme štěstí, že bylo brzy ráno a v parku s námi bylo málo turistů a byl klid. Viděli jsme opět krásné ještěry a úžasnou krajinu, ptactvo a místní jeleny. Po prohlídce jsme jeli lodí na nádhernou pláž, kde jsme šnorchlovali ( úžasné korálové zahrady ). Po odpočinku jsme odjeli směr Labuan Bajo. Rozloučili jsme se s posádkou a jeli jsme se ubytovat. Ubytování bylo na slušné úrovni, tedy evropský záchod a sprcha. Za pokoj chtěli 220000 na noc. S tátou jsme zašli do místní potápěčské báze a domluvili na příští den potápění ( prý s mantama ). Večer jsme ukončili v příjemné restauraci spojením s domovem.

14.3.2011

Dneska se mi splnil jeden z mých snů.

Ráno v osm hodin jsme čekli před bází, seznámili jsme se s dalšími třemi potápěči. ( byli docela fajn ) Zaplatili jsme opět nějaký vstup za potápění v národním parku a loď vyrazila směr komodské souostroví. První ponor byl na lokalitě Batu Bolong. Jedná se o malý skalnatý ostrůvek, za kterým jsme byli schovaní před silným proudem, který je na Komodech všude. Ponor to byl nádherný, společnost nám dělal krásný a velký napoleon, několik barakud a úžasné korálové zahrady, škoda jen že mi selhal foťák. Po ponoru jsme se začali přemisťovat na druhou lokalitu Karrang Makasar, neboli Manta point. Cestou tam si táta všiml nějaké velké ploutve. Myslel si, že je to delfín, ale divemastr mu jen v klidu oznámil, že je to manta. Jakmile jsem to uslyšel, okamžitě jsem skočil do neoprenu, vzal masku a hurá mezi ně. Podemnou a okolo mě plavalo asi pět těchto nádherných černých ďáblů. Bylo to naprosto fantastické. Před druhým ponorem jsme dal foťák dohromady, protože už jsem věřil že manty existují. Divemastr sliboval manty veliké okolo 3 metrů a oni tam opravdu byly. Ponor to byl opravdu úžasný, vezl nás příjemný proud a proti nám létaly tyto nádherné modelky. Byl jsem moc rád, že se mi tato nádhera povedla zaznamenat. Po úžasném potápění jsme se vrátili a Jarda s Janou mezi tím zajistili letenky na Bali.

15.3.2011

Ráno opět budíček v 6.15 a následoval odvoz na letiště. Nikoho z personálu letiště nezajímali naše zavazadla a hned jsme mohli na check inn, jen je zajímalo, zda li jsme zaplatili odletový poplatek. Než přiletělo letadlo, tak jsme volný čas trávili pozorováním několika psů, kteří se váleli a dělali jiné různé všemožné věci, co psi mohou dělat, přímo na letištní ploše. Z této činnosti je musel vyrušit a odehnat zamětnanec letiště, který na skůtru s označením folow me, pejsky odehnal. A letadlo mohlo přistát. Konečně jsem letěl pořádným vrtulákem. Na Bali jsme náhodou potkali opuštěné členy výpravy a řekli si ahoj, protože oni měli jiné plány. Naše cesta vedla do Ubudu, což je Balijské kulturní místo. Při příjezdu jsme se ubytovali na docela hezkém místě mezi rýžovištěmi s názvem Ina Inn a za pokoj platíme 250000. Opravdu je to tu moc slušné a říkám si že se rozmazluji. Když jsme byli na večeři, potkali jsme dva mladé čechy, Honzu s Evou, kteří měli bohaté zkušenosti z cesty po Austrálii a Novém Zélandě. Dali nám super rady a byli jsme za ně opravdu vděční.

16.3.2011

Po vidatném spánku, kdy jsem mohl spát do půl deváté, než mě vzbudil místní dělník s traktorem na rýžovém poli. Následovala vidatná snídaně a šli jsme se projít po městě, směr monkey forrest. Opičí les plný hravích opic nás pobavil, krásná příroda a chrámy. Po příchodu na ubytování se rozpršelo a já konečně mám čas doplnit deník.

K večeru jsme zašli do místního wárungu ( jídelna ) na super levnou večeři a poté jsme šli na představení Kecak ( jeden z nejznámějších balijských tanců, je to neobvyklý tanec, protože ho nedoprovází nástroje, ale v pozadí zní zpěv mužského sboru, který vydává zvuk „cak-a-cak-a-cak“ pro tanec charakteristický ). Bylo to moc krásné a po představení jsme si dali pivo a šli jsme spát.

17.3.2011

Ráno po snídani si půjčujeme dva skůtry a vyrážíme nejprve na Gunung kawi. Měli jsme docela obavy z místního provozu, ale pokud člověk jede, tak to není zas takový problém. I s orientací na mapě jsem se popral. Gunung Kawi tvoří deset královských hrobek vytesaných do skály a v okolí jsou nádherné terasovité rýžoviště, bylo to moc pěkné. Poté jsme pokračovali na sever ( i když vůbec netuším po jaké silnici jsem se tam dostal ) do města Penelokan kde je nádherný výhled na sopku s jezerem Gunung Batur. Cestou zpět lemovanou dašími rýžovištěmi a vesničkami, kde se vyrábí upomínkové dřevěné předměty, jako třeba masky, sochy atd. Všem dobře známé u nás v čechách. A to ke všemu nás ještě zastavil policista. Chtěl po nás mezinárodní řidičský průkaz, což tu pochopitelně nikdo nemá. Od pokuty nás zachránilo oznámení že táta je také policista a mohli jsme jet dál. Dostatenčně utahaní jsme po příjezdu na základnu si dali 20 a vyrazili jsme na večeři.

18.3.2011

Opět vstávám do krásného prosluněného dne, kdy práce na místním rýžovišti zkončili, což pod naším dohledem nebyl pro místní zemědělce žádný problém a mohli jsme vyrazit na další výlet na motorkách směr Danau Bratan, což je jezerní oblast s významným a malebným chrámem. Trefit hlavní silnici se mi podařilo ( nejsou tu čísla silnic a ukazatele jen někdy ) a cesta proběhla v pořádku. Na jednom odpočívadle lemovaným políčky, kde se pěstují místní vyhlášené balijské jahody ( ochutnali jsme je a jsou výborné ), jsme se seznámili s místními motorkáři a samozřejmě všichni se s námi opět chtěli vyfotit, jako celebrity známé v čechách, jsme si mysleli že nás nikdo nepozná. Chtěli jsme ještě navštívít ostatní jezera v oblasti, ale malý déšť nás odradil a my jsme se otočili a jeli zpět do Ubudu, přes krásné sempertiny, kde jsem si cestu na skůtru vychutnával. Cestou nás překvapil docela silný déšť a protože jsme neměli pláštěnky, museli jsme počkat než trochu poleví. Ubud jsme bez problémů našli a motorky vrátili. Večer proběhl ve stálích kolejích, dobrá večeře, pivko a spánek.

19.3.2011

Dnešního dne jsme se rozloučili s Jardou a Janou, kteří byli velkým přínosem naší cesty. Vzpomínáme na ně v dobrém. Ve poledne jsme odjeli směr Tulamben, kde máme touhu se potopit u vraku lodě Liberty. Cesta z Ubudu do Tulambenu trvala 3 hodiny a z řidiče se vyklubal pěkný vykuk, když málem přejel psal, tak se nás zeptal, zda máme rádi vařené psy. Ujistil nás, že toto jídlo je na mužskou potenci jak stvořené a že je „strong“ pustil v serpentině volant a vztyčil ruku. S díky jsme odmítli, jelikož ještě nejsme dostatečně sexuálně vyhladovělí. V Tumabenu jsme se ubytovali za docela dobrý peníz 100000 na noc a pokoje jsou hezké. Na zítra jsme dohodli potápění. Po prohlídce okolí jsme zjistili, že kromě potápění tady opravdu nic není. Večer jsme si dali kuřecí řízek a zapili to douškem piva.

20.3.2011

Ráno se seznamujeme s místním divemasrem, docela příjemný a šikovný chlapík. Ponor na vraku lodi USS Liberty ( Liberty je středně velká nákladní loď, která během 2. světové války zásobovala frontu. V roce 1942 ji japonská ponorka I-166 zasáhla torpédem a Liberty byla odsouzena k zániku. Zásah ale nebyl fatální a kapitánovi se podařilo s lodí zaparkovat na pláži ve vesnici Tulamben. K obětem na životech nedošlo a posádce se dokonce podařilo vyložit všechen cenný náklad. Takto loď zůstala na pláži trčet až do roku 1963, kdy se ozvala blízká spící sopka Agung. Sopka způsobila zemětřesení, které Liberty převrátilo na bok a loď se pomalu sesunula až do hloubky 26 m, kde leží dodnes ), mě nijak zvlášť nenadchnul, protože informace co jsem měl o vraku ho vychvalují, ale jedná se jen o několik kusů železa. Ponor byl ale hezký, vrak je hodně zarybněn, společnost mi dělala veliká barakuda a další ohromné hejno ryb. Odpolední ponor jsme měli na korálových zahradách, který byl zajímavý kontrastem vody a černým sopečným pískem. Odpoledne jsme se setkali s ostatními přeživšími členy naší výpravy. Večer jsme poseděli a na zítra jsem domluvil půjčení skůtrů.

21.3.2011

Ráno jsme nastartovali již přistavené motorky, místního divemastra jsem poprosil jestli mi sežene místní simkartu a vyjeli jsme na výlet. Chtěl jsem navštívit posvátný chrám Tirta Gangga, ale cestu k němu se mi nepodařilo najít, i když jsem se hodněkrát ptal na cestu, nikdo mi nebyl schopen cestu vysvětlit ( bylo to tím že jsem nenarazil na nikoho kdo umí anglicky a všichni ukazovali různými směry a dělali jen eee,eeee ). Hledání jsem nakonec vzdal a pokračovali jsme do města Amplapura kde se nedaleko od města nachází královský vodní palác. Cestou nás opět zastavil policista, ale od pokuty nás opět zachránil táta. Dozvěděl jsem se že v indonésii když svítí na semaforu červená a já chci zahnout doleva, tak mohu jet, ale já poslušně stál na červený. Vodní palác je také velice hezká památka. Cestu zpět do Tulambenu jsem naplánoval po krásné cestě po pobřeží, lemující místní typické vesničky. Když jsme se blížili k cíly cety, docela hezky jsme zmokli. Ve čtyři hodiny odpoledne jsme se rozloučili s ostatními a odjeli jsme do Kuty. Zavolal jsem Tině, jestli mi může zajistit nějaké dobré a levné ubytování, ale nemohla mluvit, protože jí v práci zakazují telefonovat. Řekl jsem tedy řidiči, zda-li nezná nějaké dobré místo na Kutě. Řidič byl velice vtipný a dobrý řidič, konečně celou cestu jel víc jak 50km\h. V Kutě nám zastavil u hotelu Sayang, který vipadá jako přestavěný z protialkoholické léčebny. ( všude dlaždičky a mříže na oknech ). Ubytování je taky docela drahé noc stojí 200000. Je tu sice hezký bazén a levné pivo, ale zkusíme najít něco jiného. Večer jsme si skočili na večeři a masáž. Tina mi pak ukázala kde se nachází jiný a levnější hotel, zítra se tam s tátou půjdeme podívat.

22.3.2011

Noc v hotelu nebyla moc dobrá, celou noc jsme slyšeli opilce vracející se z místních diskoték. Korunu tomu nasadilo ranní vstávání, kdy nás před šestou vzbudilo řvoucí dítě, konejšícího babičkou, do toho zapnutá rozbrušovačka a tůrující skůtr. Snídaně v hotelu nás také moc nenadchla a hlavně jsme nepochopili, proč musíme jetě zaplatit vajíčka, když nám tvrili že, snídaně je v ceně. Tento den jsme strávili odpočinkem, koupáním v bazénu a prohlídkou okolí. Mimo jiné jsme si šli prohlédnout pokoje v ubytovacím zařízení Mekar jaya. Pokoje byly odpovídající úrovni cenně 80000 za pokoj, ale hlavně je tu klid a velká zahrada.

23.3.2011

Ráno v hotelu se opakoval stejný scénář, takže opět spánek nic moc. Přestěhovali jsme se do bungalov hotel Mekar jaya, a pronajali si každý vlastní pokoj, takže doufám že se konečně vyspím. Odpoledne jsme podnikli výlet na nedaleký vyhlášený vodní chrám Tanah Lot. Dostali jsme skvělý nápad půjčit si pouze jeden skůtr, ale už to nikdy neuděláme. Jízda s pořádným mackem přilepeným na zádech a zakousnutým do týla ( táta ), byla opravdu vysokou školou jízdou na skůtru v místním provozu. Nepochopím jak může místní populace za jízdy v hustém provozu psát sms, kouřit, vézt nákup a celou rodinu v počtu 4 lidí. Tanah lot je na malém útesu a aby se člověk k němu dostal, musí přebrodit zátoku. Pod chrámem je několik mnichů, kteří nám dali požehnání tím, že jsme si umyli tvář v čisté vodě, na čelo nám přilepili několik zrníček rýže a za ucho nám dali kytku. Po absolvování této procedury, za kterou jsme museli pochopitelně zaplatit, nás pustili k další prohlídce, která spočívala v tom, že jsme vyšli deset schodů a u zavřené branky prohlídka skončila. Ale jinak je chrám je moc krásný a úžasném místě. Po návratu jsme byli totálně vyčerpaní, takže jsme den zakončili pivkem Bintang a dali si 20.

24.3.2011

 Ráno se k nám připojila moje kamarádka Tina, která nám již předem nabýdla, že nám ukáže jižní část Bali – poloostrov Bukit a jeho pamětihodnosti. Její jízda na skůtru nás dostala. Já jsem se vezl za ní, ale táta měl co dělat, aby násw stíhal, hold je to děvče z bali, která je na motorce denně. Nejprve jsme se zastavili v nádherném kulturním parku Garuda Wisnu Kencana. V tomto ne zecela dokončeném kulturním parku, usazeném do starého kamenolomu, by měla stát 66m vyskoá socha Garudy. Zatím je hotova pouze hlava s trupem a ruce, vše obřích rozměrů. Až bude celý komplex s galeriemi hotov, má dosáhnout celkové výšky 146m a  stala by se tak nejvyšší sochou světa. V komplexu jsme také mimo jiné shlédli představení jednoho z Balijských tanců. Tanečníci měli na sobě masky draků a představovali jejich souboj, do toho zněla krásná a typická hudba pro zdejší kraj. V areálu se také mimo jiné několik center pro adrenalinové sporty, jako je jízda na čtyrkolkách, opičí provazová dráha aj. Všude je klid, prostě moc krásné místo. Další výlet byl naplánován návštěvou dalšího z důležitých chrámů Pula Luhur Ulu Watu. Chrám je zasvěcený duchům moře a byl založen v 11.století.  Nachází se na nádherném útesu a kolem je nádherná krajina. Idylku jen trošku kazí místní otravné opice. Poslední místo, které jsme navštívili byla nádherná surfařská pláž Balangan, kterou v hojné míře navštěvují naši přátelé z východu. Opět vyčerpaní, ale krásně unavení jsme dojeli šílenou dopravou na základnu. Na doporučení mé asistentky režie Tiny, jsme se zašli podívat na místní diskotéky, to byl další ze zajímavých zážitků. Návštěvníky místních diskoték tvoří z většiny bulé.

25.3.2011

 Pula Luhur Batukau – jeden z nejdůležitějších chrámů Bali, který se nachází v nádherném horském oparu mezi neustále skrápěnými stromy. Prostředí chrámu nás zaujmulo svou mystickou atmosférou, zvláště když se táta zůčastnil místní bohoslužby a já jsem mezi tím prozkoumal okolí chrámu. Tři hodiny trvající jízda ( protože jsme si cestu protáhli okolo Densaparu a tam jsem původně jet nechtěl, ale cedule mě tam zavedli ) na skůtru se opravdu vyplatila. Další z plánů byla návštěva motýlího parku, kde jsou motýli z celé indonésie velcí jak krávy, brouci a ještě větší jiná havěť, zvláště když mi šel po krkavici jeden z velkých motýlů. Za vstupné 50000 jsme ale  čekali, že bude park na větší úrovni. Cesta zpět už netrvala tak dlouho, protože se mi povedlo trefit súprávnou cestu, anebo je to tím že začínáme jezdit bez pravidel jako všichnio okolo nás. Jinak to nejde, předjíždění přes plnou čáru v zatáčkách a zácpě mezi auty, jinak by se člověk nikam nedostal.

26.3.2011
 

Dnešní den, jsme si naordinovali relax a lízání ran z války. Rozhodli jsme se letět na ostrov Sumba a tedy plánujeme další poznávání indonésie. Po obědě jdeme koupit letenky a cena je přijatelná za zpáteční letenku jsme zaplatili 1500000. Poté jsme strávili na pláži pozorováním surfařů a místní koupajícíse populace, muži odhalují svá vypracovaná těla, kdežto ženy, pouze své bílé zuby.

27.3.2011

Tento den nebyl dobrý na počasí, přišel opravdu vydatný monzumový déšť a tudíž toho nešlo moc dělat. Takže opět relax. Když trošku přestalo, šli jsme se projít po městě.

28.3.2011

Půjčujeme skůtry a jedeme na výlet do Denpasaru. Nejprve jsme chtěli vidět Muzeum Negeri Propinsi Bali, což je muzeum věnované dějinám Bali. Po malém bloudění, kde nám nikdo nedokázal pořádně vysvětlit kudy se dostaneme do  muzea, jsem si musel poradit sám a muzeum jsem nakonec našel. Po zaplacení vstupného se nás ujal zřejmě místní průvodce a dozvěděli jsme se od něj zajímavé informace. Muzeum je opravdu zajímavé, je zde umístěna sbírka prehistrorických předmětů, dále různé kostými, loutky. Poté jsme se šli podívat na přilehlí majestátní chrám Jagatnatha, kde je postavena svatyně z bílého korálu. Vše probíhalo v pořádku, až do té doby že za své služby chce od každého 10 dolarů. S touto částkou jsme opravdu nesouhlasili a po dohadování jsme mu dali 100000 rupií za oba dva, takže s náma opět dokonale vydupal, hold jsme zapoměli že jsme v indonésii a ceny se musí domlouvat vždy předem. V přilehlého parku, na kterém stojí sousoší z výjevem povstání balijského lidu proti holandské nadvládě.  Údajně na tomto místě mělo spáchat harakiri okolo 2000 bojovníků. Dále jsme se zašli podívat na nejstarší křesťanský kostel na Bali. Jednou ze zajímavostí je, že andělé na kostele mají dívčí těla. Další pamětihodností v Denpasaru jeobří památník Bajra Sandhi, známí také jako památník boje balijského lidu. Cesta zpět do Kuty za plného provozu  nás opravdu vyčerpala a proto další den následovalo:

29.3.2011

Lízání ran, odpočinek, pláž a plánování cesty po Sumbě.

30.3.2011

Ráno na nás čekal již předem domluvený odvoz na letiště. Odlet do města Waingapu na Sumbě měl asi hodinu spoždění. Dostali jsme krásná sedadla u nouzového východu a měli jsme hrozně moc místa na natažené nohy. Měli jsme mezipřistání v pro nás již známém velkém transitním letišti v Labuan Bajo. Při vystupování z letadla jsem si myslel že prší, ale nebyl to déšť, byl to unikající benzín z motoru. Mohlo nás to napadnout už na letišti v Denpasaru, kde jsme viděli že z motoru teče benzín, ale nevěnovali jsme tomu tak velkou pozornost, protože s námi letěl nějaký člověk, který měl na tričku napsáno engeneer a název typu letadla MA-60. V Labuan Bajo místo brzdy požívají kus dřeva, engeneer shlédl letadlo, zřejmě zjistil že je vše v pořádku, i když benzín furt utíkal a štastně jsme přistáli ve Waingapu. Větší chaos při přebírání zavazadel jsme ještě neviděli, v malé místnosti bylo asi 300 lidí, kteří čekali na svá zavazadla ( v indonésii to  jsou krabice a přepravky s kuřatama ). Jelikož přiletěli dvě letadla, tak všechny zavazadla byly dány na vozíky a přivezeny do místní haly k rozebrání, kde na ně čekal rozvášněný dav. O své místo jsem statečně bojoval s jednou starší paní, ale tento souboj jsem prohrál, její lokty byly všude. Za mnou se vytvořila ohromná hromada zavazadel a táta byl někde v okolí zarovnán dalšími krabicemi, nebo možná pod nimi. Kdybych měl v tu chvíli u sebe zbraň, asi bych je všechny postřílel.  Naše zavazadla ale stále nikde. Po půl hodinovém hledání, kdy už byla většina krabic rozebráno, a naše zavazadla opravdu nikde, jsme to zašli reklamovat a bylo nám řečeno že snad příští den. Své služby nám nabídl muž jménem Fredy, odvezl nás do hotelu Elvin, kde jsme se ubytovali za cenu 88000 za pokoj. K večeru jsem se vydali poznat okolí a shánět pivo, což je v Waingapu docela problém. Nakonec jsme neodolali a ochutnali jsme v místním warungu ( jídelně ) nevábně vyhlížející jídlo v podobě nudlí, vařených vajec v čemsi a kousku kuřete, bylo to ale výborné a levné. Večer jsme zašli na večeři a oslavili máminy narozeniny pivkem.

31.3.2011

Dnešní den, čekáme na zavazadla. Čekání jsme si zpříjemnili návštěvou místní manufaktury na výrobu Ikatu ( Sumbský ikat je nejpozoruhodnější a bez pochyb nejlépe vyvedená textilie z celé Indonésie, vyráběná z přírodních produktů ). Odpoledne se jdeme podívat po městě. Opět následuje nekonečné pokřikování místních „hello mister“ a nezbytné focení. Opět nám dochází že život celebrit není jednoduchý. Cestou zpět do hotelu nás zastihl hrozný déšť. Schovaní pod malou plechovou střechou jsme pozorovali, jak se místní sprchují, kluci hrají fotbal uprostřed křižovatky v plném provozu a procházející se zmoklá děvčata. Když monzum lehce polevil, chytli jsme si kolem jedoucího ojeka ( ojek je na sumbě taková tříkolka, kdy pohon zajišťuje osoba jedoucí na kole a veze před sebou sedící pasažéry ). S tátou jsme se zeptali,  zda nás odveze najednou. Při nastupování se vozítko nějak divně zkroutilo, asi nebylo připravené na 170kg živé váhy. Za smíchu ostatních, kdy se přestál hrát i fotbal jsme odjeli. Jediný, kdo se nesmál byl kluk, který nás musel na kole odvézt, ten jen funěl. Při příjezdu do hotelu, nás ale smích přestal. Viděli jsme, jak v našem pokoji je po kotníky vody a hned mi došlo, že počítač, který jsem měl na zemi napojený do zásuvky, může jen ztěží přežít. Personál hotelu se nám omlouval a zdůvodňoval to tím, že neměli náhradní klíče od pokoje  a že na Sumbě skoro vůbec neprší a že toto se nestává moc často. Byly jsme pořádně naštvaní. Než se vysušil náš pokoj, dali nám nějaký jiný, prý VIP s klimatizací. Byly jsme opravdu naštvaní a pořád bez zavazadel.

1.4.2011

Tento den, jsme strávili opět čekáním na zavazadla, která nepřišla. Odvezl jsem počítač do nějakého místního servisu a doufal jsem že by to mohl přežít. Pak jsme zašli do pobočky Merpati, což je letecká společnost která nám ztratila zavazadla. Tam byl konečně někdo schopný komunikovat anglicky. Sdělili nám že zítra by měla zavazadla dorazit. Večer jsme potakli jednoho čecha, který ale již dlouhodobě nežije v čechách a domluvili se s ním že další den skočíme na pivko.

2.4.2011

Zavazadla konečně dorazila a dokonce nic nechybělo, což je zázrak. Jeli jsme na výlet po východní Sumbě. Východní Sumba je suchá zvlněná savana zpestřená rýžovými políčky a několika tradičními vesničkami, některé s pozoruhodnými hrobkami. Večer jsme se setkali s úžasným cestovatelem Pepíkem, který nám dal cenné informace o Austrálii a dozvěděli jsme se od něj mnoho zajímavých jiných věcí.

3.4.2011

Tento den slavíme tátovi narozeniny. Ochutnali jsme místní sumbský arak ( pálenka z palmy, nebo rýže ) ale nebyl nic moc. Na večeři jsme si zkočily do přístavu na super dobrou, levnou a hlavně čerstvou rybu. Večer při mytí jsem svedl boj se švábem, který se na mě vrhnul a šel mi po krku. Měl jsem štěstí a souboj jsem vyhrál. Šváb zkončil spláchnutý v záchodu, ale ten se statečně držel. Nakonec proti němu byla použita biologická zbraň, táta šel na velkou.

4.4.2011

Chtěli jsme jít na pláž a chytit nějaký bronz, ale celý den pršelo a málem jsme byli opět vytopení. Zajel jsem si pro počítač, ale spravit nešel, jediná pozitivní zpráva byla, že data na harddisku to přežila.

5.4.2011

Odlétáme zpět na Bali s pocitem že výlet na Sumbu se nám opravdu moc nepovedl. Sumba je sice nádherný ostrov s úžasnou krajinou, lidmi kteří vipadají tvrdě, vypadají úplně jinak než ostatní indonésané a jsou nepřítupní, narozdíl od jiných indonésanů ( hlavně na Sumbě skoro nikdo neumí anglicky ) a to jsme viděli jen kousek.Ostatní části ostrova jsme ale kvůli čekání na zavazadla neviděli. Let na Bali proběhl bez problémů a zavazadla také dorazila. Ubytovali jsme se v naší oáze klidu v levném, ale dobrém hotelu Makar Jaya na Kutě.

6.4.2011

Dopoledne se snažíme najít nějaký servis na počítače na Kutě. Ptali jsme se mraky lidí, zda-li je někde nějaký servis, ale všichni nás posílali do Denspasaru. Odpoledne jsme zašli na pláž a v pohodlných plastových židličkách zapíchnutých do písku jsme pozorovali lidi okolo a samozřejmě v ruce jsme měli pivečko Bintang.

7.4.2011

Půjčujeme skůtry a jedeme do Denpasaru. Po né moc velkém hledání a ptaní jsme našli velikou prodejnu s elektronikou. V servisu nám sdělují že odešla základní deska a možná ještě něco a oprava bude trvat minimálně týden. Protože ale za týden odlétáme do Austrálie, rozhodujeme se že koupíme nový počítač. Za 3000000rp kupujeme notebook značky Asus. Po návratu jdeme zajistit odvoz autobusem na zítra do Loviny. ( Lovina je město n severu Bali )

8.4.2011

Cestu do Loviny jsme měli domluvenou autobusem, ale  protože nebyl žádný jiný cestující než my, dostali jsme super auto s řidičem. Celou cestu hodně pršelo, těšili jsme se jak si zašnorchlujem, ale kvůli počasí jsme museli zvolit jiný plán. Ubytovali jsme se v hezkých bungalovech Bayu Mantra za cenu 170000rp. Hned jsme se seznámili s místním skvělím personálem a odjeli jsme domluvit na zítra potápění. Jeden místní týpek jménem Leo ( Leo je celý potetovaný, má dredy a žluté oči, ale jinak je to skvělí společník ) se zmínil, že tu mají kohoutí zápasy. O kohoutích zápasech jsem už v Indonésii slyšel hodněkrát, ale vždy když jsem řekl že bych to rád viděl, vždy si našli nějakou výmluvu, že zápasy jsou nelegální a že to policie postihuje. Měli jsme štěstí, že tento den bylo hodně ceremonií a policisté měli jinou práci. Leo řekl že to není žádný problém a odvezl nás kousek za město na tuto zajímavou, ale krvavou podívanou. Zápas trvá asi 1 minutu, kohouti mají na noze přivázaný velice ostrý břit. Jakmile jeden pořezaný kohout padne, druhý na něj ještě stoupne a začne do něj klovat, mrtvý kohout je okamžitě, ještě za živa oškubán a jsou mu utrhnuty křídla, je to opravdu drsné. Minimální sázka je 50000rp na zápas, když vyhraje kohout na kterého jsem si vsadil dostanu 90000rp. Zkoušeli jsme si vsadit, ale prohrál jsem já i táta. Poté jsme se šli projít po krásné pláži s černým pískem a kounout po vesnici.

9.4.2011

Ráno se vezeme autem k Jelenímu ostrovu ( národní park ) na potápění. Než jsme se nalodili na loď, která nás odvezla jsme čekali asi hodinu na další potápěče. Udělali jsme dva krásné ponory, při prvním ponoru jsem si dovolil jít do 40 metrů, táta mě jistil z vrchu. Z nějakého důvodu mi selhal o-krožek u mého podvodního pozdra a poslední fotka co jsem s foťákem vyfotil byla krásná ropušnice. Z ponoru jsem toho moc neměl, protože jsem byl naštvaný, ale jinak potápění bylo moc krásné. Hezké korály, nádherná viditelnost a mírný proud. Při obědě mezi ponorama se na nás přišel podívat ohromný jelen s laní a my jsme uvěřili, proč se Jelenímu ostrovu tak říká. Druhý ponor byl také velice moc krásný, viděli jsme 4 žraloky a mraky miniaturního života pod vodou. Večer jsme na večeři zašli do místního warungu, kde vaří skvělí kuchař Putu, který má knihu, kam mu píší hosté, různé vzkazy. Našli jsme skvělá doporučení od jiných čechů. Připravil nám skvělou rybu Mahi-Mahi. Putu je také mimo jiné duchovní a tátu si velice oblíbil a řekl o něm že má široké srdce. Po večeři jsme se pokusili  spojit s domovem přes internet, ale z neznámého důvodu všude vypadl proud, tak jsme šli spát.

10.4.2011

V deset hodin ráno jsme odjeli s naším řidičem Leem, který nás odvezl nejprve na Hot springs – termální lázně. Konečně skoro po dvou měsících jsme se koupali v horké vodě, uprostřed džungle. Poté jsme se zajeli podívat do Singaraji na starý přístav. Cestou zpět do Kuty jsme se chtěli ještě podívat na vodopády, ale šílené deštivé počasí nám to nedovolilo. Radost jsme si aspoň udělali koupí výborných balijských jahod, které jsme později snědli s jesenkou. Ubytovali jsme se opět v našem hotelu Makar Jaya. Při loučení s Leem, mu táta daroval své již hodně jeté krátké kalhoty, které již od prvního setkání loudil. V koupelně na mě již čekala moje stará známá žába ( myslím žábu jako obojživelníka ). Večer se rozpršelo tak, že se nedalo nikam jít, a proto jsme poslouchali překrásné žabí řvaní, které by přeřvalo i alexandrovce.

11.4.2011

Těžkej relax, pláž, opalování, pivo. Dále se rozepisovat nebudu, protože by mohlo hodně lidí závidět.

12.4.2011

Den jsme začali brzkým ranním vstáváním v půl desáté. Půjčujeme motorky a jedeme do ptačího parku na papoušky. Při příjezdu jsme se ale dozvěděli že chtějí 225000 za vstup. Tuto cenu jsme ale nebyly schopní tolerovat. Rozhodli jsme se že oželíme papoušky a pojedeme do zoo. Tam byl vstup podobný a opět jsme nezaplatili. Rozhodli jsme se jet kousek od Ubudu do Elephan caves, kde je nádherná jeskyně a chrám. Při zpáteční cetsě, kdy příšerně pršelo, jsme museli koupit pláštěnky. Zastavili jsme se v Sanuru u našeho známého Pepíka, který byl tak hodný že nám dal další skvělé informace o austrálii. Krásně jsme si pokecali, je milé v indonesii slyšet čeětinu a ne jen hello mister, transport a massage. Za neustálého deště jsme dorazili na hotel. Večer jsme ukončili výbornou večeří, kuřecím sate ( maso na špejli s burákovou omáčkou ). Za  dnešní den jsme toho měli doicela dost. Dopisuji deník za příšerného řevu žab.Soustředit se na psaní deníku je docela těžké, protože žáby řvou jak krávy.

13.4.2011

Ráno za náma přijel Pepík. Strávili jsme skvělí den povídáním, sezením na pláži a ochutnávkou místních houbiček, nádherně jsme se prochechtali večerem.

14.4.2011

Tak dneska to přišlo, příprava na odlet, poslední nákupy. Čekáme na odvoz na letiště, řidič přijel včas. Odletem do Austrálie končí zábava a začíná tvrdá realita, jak přežít a zapojit se do pracovního procesu. Letadlo mělo asi půl hodiny spoždění, ale jinak let proběhl naprosto v pořádku.

INDONÉSIE

Indonesie je země, která vás za všech okolností překvapí. Člověk si vůbec nedovede představit, jak takový chaoz vůbec může fungovat. Naše cesta po ostrovech nás zavedla k hlubšímu poznání lidí, kteří na těchto odlehlích ostrovech žijí. Setkali jsme se s lidmi,a těch byla většina, kteří měli srdce na dlani a byly velice příjemní, ale také s lidmi kteří Vás s úsměvem na tváři dokázali obrat.Ale i přesto Indonésie je velice nádherná a zajímavá země, plná exotiky a příjemných zážitků.

Dále pro čtenáře deníku, bližší informace o cestě jsme ochotni sdělit, jen za případné pozvání na dobré jídlo, třeba kachna, vepřo knedlo zelo, koleno atd. Jenom ne zeleninu a rýži.

AUSTRÁLIE

15.4.2011

 Přilétáme do Sydney v sedm hodin ráno. Následovala celní prohlídka, která proběhla bez problémů. Opustili jsme celní prostor a staly jsme se turisty v Austrálii. Jen jsme si řekli, tak jsme tady Australané, co s námi hodláte udělat? Před letištěm nás oslovil nějaký Gruzinec, který nás ovezl dodávkou do čtvrti Kings cross na Visctoria street. Během jízdy si táta oprášil ruštinu. Ubytovali jsme se na Victoria street v hostelu Challis Lodge za cenu 60$. Ubytování je čisté, máme konečně teplou vodu a televizi. Odpoledne se jdeme projít po městě. Konečně jsem viděl slavnou budovu opery v Sydneyském zálivu. Večer jsme potkali dva mladé čechy s kterými jsme si skočili na místní pivko VB ( pivo nic moc ).

16.4.2011

Probudili jsme se do deštného dne a proto jsme si udělali radost a v prodejně na alkohol jsme si zakoupili několik lahví Plzně ( zázrak ). Odpoledne jsme se chtěli podívat do čínské čtvrti, ale protože bylo opravdu hnusně, vrátili jsme se do pokoje. Večer jsme si opět skočili za klukama na pivko a snimi u stolu seděli další dva češi. Jeden z nich Vojta, se zmínil že vede místní hudební klub Civic. Zeptal jsem se ho jestli neví o nějaké práci, že mám zkušenosti s prací za barem. Řekl že dnes na večer by potřeboal jednoho barmana, že mu chybí lidi a jestli chci ať za ním v půl desáté přijdu. Jelikož jsem neměl vhodné oblečerní, tak jsem si ho půjčil od jednoho z kluků, ještě že jsem hubenej. V půl desáté jsem dorazil do klubu. Vojta mi v rychlosti ukázal co a jak, ale spíše to bylo takové hození do vody. A taky jsem si hezky zaplaval. Nejen že za barem jsem měl hrozně moc druhů alkoholu a některé jsem ani neznal, dále se míchali drinky, které jsem taky neznal a do toho ožralí australané s příšernou výslovností. Hodně mi pomohl kluk, ketrý byl se mnou za barem a náhodou taky čech. Byl jsem rád že po čtyrech hodinách jsem mohl jít domů a vidělal jsem si hezkých 100$.

17.4.2011

Dnešní den jsme se byly projít po městě. Nejprve jsme jeli do Čínské čtvrti, asi jako všude ve světě žije Čínská komunita svým uzavřeným životem. Krám vedle krámu a všude samej Číňan. Dále jsme pokračovali do čtvrti The Rocks, což je nejstarší čtvrť v Sydney. Je zde zachovalá stará banka, policejní stanice, nějaká ta továrna. Procházka pod Sydneyským mostem je velice nádherná. Cestu do hostelu jsme absolvovali metrem. Cestování místním metrem je docela složité, ale dá se to zvládnout. Večer jsme se rozloučili s klukama, kteří odlétají do Bangkoku. Poté jsme šli omrknout českou hospodu, která se jmenuje U nás doma. Na zahrádce sedělo několik čechů, starousedlíků. Dali jsme se s nimi do řeči, ale na dotazy o nějaké práci s námi p. Cestování místním metrem je docela složité, ale dá se to zvládnout. Večer jsme se rozloučili s klukama, kteří odlétají do Bangkoku. Poté jsme šli omrknout českou hospodu, která se jmenuje U nás doma. Na zahrádce sedělo několik čechů, starousedlíků. Dali jsme se s nimi do řeči, ale na dotazy o nějaké práci s námi komunikaci ukončili a dále jsme je nezajímali. Potvrdila se nám slova od čechů Honzy a Evy, které jsme potkali v Ubudu na Bali, že čeští starousedlíci nejsou ochotni pomoci. Při placení jsem se zeptal majitele, zda by nebyla nějaká práce. Řekl ať přijdu další den, že něco vymyslíme.

18.4.2011

Jdeme shánět nějaké slušnější oblečení, aby jsme při žádosti o práci nevypadali jako socky. Zašli jsme do čtvrti Paddington, kde jsme našli docela dobrý obchod se slevněným zbožím. Jinak je zde oblečení docela drahé, asi jako všechno. Odpoledne jsem šel na domluvenou schůzku do české hospody, pomohl jsem jim s přípravou než otevřou, ale bylo dost lidí a oni se my omluvili že na mě nemají čas a že mi zavolají. Po dvou hodinách pomáhání jsem odešel, dobré dvě hodiny dělat zadarmo. O tátu zatím zájem není, protože dle sdělení je starý. Večer jsme se šli podívat na noční Sydney, udělali pár fotek a pro nás záhadným způsobem jsme se dostali do hlavního sálu Opery, kde probíhala nějaká kuchařská show, celý pořad byl přenášen do televize.

19.4.2011

Dnes jsme konečně po dlouhé době viděli oceán. Zašli jsme na známou pláž Bondi, váleli se v písku a koukali na tlusté australské ženy. Táta to vyhodnotil tak, že na 100m čtverečních je nejvíc tlustej a neforemnejch objektů, jaké kdy viděl. A když už to bylo pěkný, tak to byla buď silikonová kráska, nebo češka. Na pozdní obědovečeři v 16.30 jsme si udělali super hamburgery.

20.4.2011

Dnes jsme se zašli podívat do Sydneyského akvária. Akvárium ukazuje podmořský život v celé austrálii, zahrunuje i krásné dugongy a několik obrovských žraloků býčích. Je to opravdu krásné. Poté jsme se chtěli podívat do námořního muzea, kde čověk může mezi exponáty zhlédnout mimo jiné bojovou loď a ponorku. Ale jelikož už zavírali, museli jsme toto muzeum oželit.

21.4.2011

Zašli jsme se podívat na naši známou pláž Bondi a nachytat nějaký ten bronz. Večer jsme měli schůzku s bandou čechů, kteří vlastní stavební firmu, schůzka dopala tak, že jsme se setkali pouze s dvěma čechy, kteří nám sdělili, že zbytek čechů odjelo na velikonoce do sněžných hor. Takže z očekávané nabýdky práce nic nebylo.

22.4.2011

Rozhoduje me se koupi auta, aby jsme byly mobilní a mohli vyjet za město na venkov zkusit stěstí na nějaké farmě. Chtěli jsme zajít do autobazaru, ale protože byl velký velikonoční pátek, měli zavřeno. Zkusili jsme najít něco na internetu, ale nikdo se nám neozval. Nakonec jsme auto koupili na Victoria street přímo před hostelem. Jednalo se u vůz Subaru 1800L series/xt z roku 1989. Auto vlastnil jeden mladý Francouz, který se ukázal jako velice solidní. Bylo vidět, že se o auto velice dobře staral. Auto nám prodal i s celou kempingovou výbavou a mraky jinými užitečnými věcmi. Za auto jsme dali 2000$. Dále jsme nakoupili nějaké jídlo a naplánovali cestu z města za prací, ale to jsme ještě netušili, jak to bude náročné. Na noc jsme se ubytovali v jednom hostelu s osmi lidmi na pokoji.

23.4.2011

Ráno vyrážíme mimo Sydney směr malé venkovské město Orange, které je prý obklopeno farmami s ovocem. Orange je vzdálené asi 300km od Sydney. Měl jsem docela štěstí, že v Sydney nebyl kvůli velikonocům takový provoz a mohl jsem si v klidu zviknout na řízení na pravé straně.  Ve městě Orange chípl pes. Ubytování jsme sehnali v jednom kempu,kde jsme si také zapůjčili stan, jelikož ve voze je zakázáno přespávat. V okolí Orange jsme navštívili několik farem s žádostí o práci, ale všude nám bylo sděleno, že práce skončila, ať to zkusíme na nějaké další farmě. Ale měli jsme smůlu a nic jsme nenašli, všechno už je v této oblasti odrostlé. Proto jsme zvolili, že to další den zkusíme v jiné oblasti. Jistě si dovedete představit, jak stresující je si nenajít práci, i když moc chete. Večer jsme si koupili výborné Australské víno v krabici a šli jsme spát.

24.4.2011

Po zralé úvaze jsme ráno vyjeli směr městečko Forbes, kde se měl nacházet starý důl na zlato, ale po příjezdu jsme zjistili, že muzeum už je dva roky zavřené. Prohlídli jsme si aspoň městečko, kde se zastavil čas v roce 1900. Je to asi taková díra jako Bruntál. Po shlédnutí města jsme jeli do města Dubbo. Během cesty, jsme se zastavovali na různých farmách s žádostí o práci, ale nikde neměli zájem. Po cestě jsme viděli samé sražené klokany, na živého si ještě musíme počkat. Jinak příroda je v tomto kraji úžasná svou rozmanitostí. Cestou jsme potkávali hejna papoušků Kakadu a i jiných druhů, které neznáme. Taky tady žijí ruské vlaštovky-vrány a to v hojné míře. Ve městě Dubbo jsme se ubytovali v kempu, kde bylo snad 5OO lidí a každý si hleděl svého, žádná hudba, žádný zpěv, žádná kytara a alkohol jen skrytě.

25.4.2011

Dnešní den jsme vyhlásili jako pohodový,  začali jsme s prohlídkou města. Zůčastili jsme se průvodu ke vzpomínce padlím vojákům z války. Hudba, bubny, stará auta a do toho váleční veteráni. Město bylo neprůjezdné. Dálě jsme navštívili starou věznici Dubbo z roku 1880. Věznice a kobky jsou velice zajímavé, ale nejvíce nás zaujala šibenice, kde se vesele popravovalo, až do roku 1955. Vzhledem k času jsme si dopřáli luksusu a táta osmažil lunchmeat, byl výborný, zvláště když okolo nás voněli steaky a jiné maso australanů. Po obědě táta pral, já dopisuji deník a zkouším volat na další práci, ale bez úspěchu. Po tom to odnesl bazén, kam jsme ale nevlezli, protože byla úplně žlutá voda od dětí. Jelikož pořád v okolí řvou papoušci kakadu, rozholdi jsme se že nějakého vyfotíme, ale podařilo se to jen z dálky. Na večeři si dal táta vytouženou cibuli s chlebem a hráškovou polívkou, já jsem měl čínskou polévku.

26.4.2011

Směřujeme zpátky do Sydney, kde jmse měli dohodnutou schůzku ohledně naší  práce. Do restaurace však z čechů nikdo nepřišel, tak jsme si dali jedno a šli jsme spát za draho. 2 noci 160$ ale byli jsme sami na pokoji. Během 5 hodinové cesty do Sydney jsme se koukali a ptali po práci, ale nic.

27.4.2011

Jelikož skočili dluhé veikonoční svátky, tak jsme mohli konečně přihlásit naše autíčko. Úřední šiml funguje stejně dobře jak v Čechách, tak v Austrálii. Nakonec se ale vše podařilo. Na oběd táta udělal výborné kupované kuřecí rolky se sýrem. Konečně jsme se pořádně najedli. Na večer jsme šli opět do nám již známé restaurace,kde již seděli 2 češi, v notně podroušeném stavu tak, že jim nebylo rozumět. Práce samozřejmě žádná. Jediným světlem se stala jedna holčina z čech jménem Míša, která byla aspoň normální.

28.4.2011

Po zralé úvaze jsme se rozhodli, že vyrazíme směr sever.za teplem a kde by měli být údajně banány. Počasí na cestu nám opět nepřálo a celou cestu pršelo. Projížděli jsme opravdu nádhernou krajinou, národním parkem mezi horami, kde byla úžasná příroda, ale vzhledem k tomu, že šíleně pršelo, jsme nevytáhli paty z auta, což nás docela mrzelo. Během jízdy jsem zjistil, že máme černého pasažéra. Byl to pavouk velký asi 5cm, měl velká hnusná kusadla a tmavě modré oči, těma na mě koukal ze stínítka na slunce a moc se mu tam líbylo. Okamžitě jsem zastavil a přenechal zlikvidování pavouka na otci. Přenocovali jsme v kempu, stan a auto, asi 300km před Brisbane ve městě Glen Innes, které by jako vypadlo z filmu o divokém záopadě, na přelomu 19.stol. Staré budovy, široké cesty, všude klid a pohoda. Nikoho vůbec nezajímáte a nemaj tu chodníky, pouze na hlavní třídě, která je dlouhá asi 200m. Všichni zde jezdí zřejmě jen autama. Byla zde opravdu zima, večer  bylo 11stupňů a už se těšíme na teplo.

29.4.2011

Ráno vyrážíme do města Brisbane. Cesta nám utekla docela dobře, i přes občasné přeháňky. Krajina byla opět úžasná a rozmanitá. Odpoledne jsme se ubytovali opět v kempu, kousek od centra. Postavili jsme tátovi stan a já se těšil na noc v autě. Na večer jsme se jeli podívat do centra. Z historie toho moc město nemá, jen straou radnici a parlament. Jinak se jedná o moderní město plné výškových budov. Po povodních ani památky. Udělali jsme nutný nákup ve slevách v supermaketu a na večeři jsem udělal opět výborné párky v rohlíku.

30.4.2011

 Jedeme do přírodní rezervace Lone Pinekoala sanctuary, kde se nachází záchranná stanice pro koaly a je domovem dalších australských zvířátek jako jsou klokani, papoušci, emu, pes dingo a plazy, aj. Ty hady jsme radši neměli vidět, protože jich hromadu vidíme přejetých u cesty a bojíme se spát v přírdě, jelikož jsou velice přítulní. Ten kdo říkal, že koala je krásná a roztomilá, tak nekecal. Já i táta jsme si okamžitě našli nové kamarády mezi klokany. Po prohlídce parku jsme vyjeli směr město Townsville, které je vzdálené asi 1500km. Noc jsme strávili v kempu v městě Gin gin. Při večeři, kdy jsme u benzinové pumpy rozdělali vařič a dělali si super fazole ( něco jako trenčanský párek s fazolí ), k nám přijelo policejní auto. Vystoupili policisté s papírem a baterkou v ruce, posvítili na tátu a chtěli vidět občanky. Ale když viděli, že jsme vytáhi pasy, tak se omluvili a ukázali nám, že hledají někoho hodně podobného tatínkovi. Konečně se nám zadařilo vidět a poslechnout si místní kutálku v počtu dvou mužů a jedné ženy. Pohybovali se tak, jako by měli tanec sv. Víta. Hrůza, ale tátovi se to líbylo, protože si mohl nasadit country klobouk, pruhované tričko a krátké kalhoty.

1.5.2011

Dneska se mi zadařilo na jeden zátach najet 650km, měl jsem toho plné brýle. Pokoušeli jsme se najít pláž, ale když už jsme konečně nějakou našli, byl ohromný odliv. Opět jsme projížděli nádhernou krajinou. Problém nastal, až při ubytování ve městě Mackay. Netušili jsme, že je problém najít nějaký otevřený kemp po šesté večer. Z jednoho campu, kde jsme si postavili stan nás vyrazili, takže jsme museli všechno sbalit a pokračovat do jiného. Naše chytrá navigace nám ale poradila a ukázala nám kemp, kde to bylo možné.

2.5.2011

Ráno vstáváme v 7:30h, balíme a pokračujeme směr Townsvillen a překračujeme obratník Kozoroha a nacházíme se v tropech, kjonečně je nám teplo. Projíždíme krajinou, kde se převážně pěstuje cukrová třtina. Zkusíme se zeptat na práci. Jelikož krásně svítilo sluníčko a bylo teplo, zastavili jsme ve městě Bowen, kde byla krásná pláž, jménem Queen beach. Hodili jsme hodinu záda a pokračovali v cestě. Odpolede jsme dojeli do Townsville, což je hlavní město severní oblasti ve Queenslandu. Na třetí pokus nacházíme docela hezký camp u moře. Zase nás překvapila Austrálie, která měla dneska opět svátek, takže bylo všechno zavřeno, včetně obchodních domů a nám došlo jídlo. Nakonec nás zachránil nějaký mini martket, kde jsme si koupili za draho vajíčka ( 12 vajec za 4.5$ což je asi 81Kč, jednu cibuli za 10Kč a toustoví chleba za 2.80$ = 50Kč ), dobrý co? Při pohledu na Aborydžince, kdy my kupujeme ve slevách, oni si dopřávají bezstarostný život na pláži, plný  steaků, které si tam grilují a taky podle toho vypadají. V příštím životě by táta chtěl být aborydžincem.

3.5.2011

Ráno jsme si udělali výlet na nedalekou vyhlídku castle hill, kde je krásný pohled na celé město. Dopoledne proběhlo v tomto pořadí: nákup, aby jsme nepošli hlady, potom měl táta velké praní. Odpoledne jsme vyjeli po okolí, zda nás nepotká nějaká ta práce, nepotkala. Večer jsme se šli projít nejdříve po pobřeží pacifiku, aniž jsme tušili o jak velký odliv se jedná, šli jsme dobrý kilometr do moře a pořád bylo vody maximálně po pytlíka. Pak jsme zašli na přístaviště, u přístaviště se nacházel park, který je zasvěcen vzpomínce na padlé Australské  vojáky od r. 1914 až do současnosti. Ani jsme netušili, jak militantní je Austrálie, vůči ostatnímu světu.

4.5.2011

Konečně vyrážíme do města Cairns, kde nás jak doufám čekají vytoužené ponory na velkém bariérovém útesu. Cestou jsme se zastavili na dvou banánových farmách s žádostí o práci, chovali se k nám velice slušně. Na jedné neměli zájem, na druhé nevěděli o šéfovi. V Cairns jsme se ubytovali v docela hezkém kempu. Udělali jsme si radost, já jsem tátovi koupil půl litru mléka za 1,5$ a on mě obdaroval čokoládovým vejcem za 75centů.

5.5.2011

Ráno jsme se zašli vykoupat a slunit na pláž a zvolili jsme variantu vykoupat se v chráněné zóně proti čtverhrankám ( nejjedovatější medůza na světě ), která by už údajně v tuto roční dobu neměla být, ale přesto se zde pořád může objevovat. Odpoledne jsme si šli zařídit potápění na Velkém bariérovém útesu. Obešli jsme několik potápěčských center, aby jsme zjistili rozumnou cenu, která i tak byla hodně drahá. Nakonec jsme pořídili dva ponory a dopravu za 160$ Je to drahé, ale kvůli útesu jsme tady.

6.5.2011

Vstáváme v 6.15, snídáme a jedeme do přístavu, kde se máme hlásit v 7.30. Překvapilo nás, jak silně komerční je to záležitost. V jedné hale se nachází nekolik dopravců na útes. Prostě hodně lidí. Z přístavu vyjíždíme v 8.20 celí natěšení na potápko. Trošku se bojíme, aby nepršelo, fouká vítr, velké vlny a je pod mrakem. Po asi 1,5hodině loď zastavila u útesu Saxon reef. Asi jedinou výhodou bylo, že jsme mohli jít s tátou pod vodu sami a nepotřebovali jsme žádného divemastra. Voda kalná, špatná viditelnost, zničené korály, vápenka. Hezké byly ohromné zévy, které byly opravdu ohromné. První ponor nás zklamal, když jsem to říkal jednomu z instruktorů, bylo my oznámeno, že za to může nějaký ciklon. Poté loď přejela k dalšímu útesu Hastings reef po asi půlhodinové plavbě. Druhý ponor byl o něco lepší, viditelnost dobrá, korálové zahrady jsme už ale viděli hezčí. Celkový dojem z potápění na Velkém bariérovém útesu je nic moc, je to továrna na prachy. Z potápění jsme se vrátili docela utahaní, takže jsme to ten večer brzo zapíchli a zvolili jsme alternativu litránek vína a spánek.

7.5.2011

Dnešek jsme zvolili dnem odpočinku a relaxu, opalovačka, menší údržba našeho vozu, kterému říkáme Haatatilaaaa ( pro neznalé je to název koně Vinetoua ). Dokoupení zásob, protože nás čeká dlouhá cesta do města Darwin, máme před sebou asi 3500km.

8.5.2011

Naše putování na severozápad začalo ráno v osm.Měli jsme v plánu dojet do města Normaton, který byl vzdálen od Cairns 700km. Cesta probíhala Cetsa vedla buší, která postupně přecházela v savanu. Podél cesty jsme potkávali nejen všude přítomné krávy, které byly líné udělat jakýkoli pohyb, ale i bezpočet přejetých hadů, klokanů a opeřenců. Mrchožrouti, ruské vlaštovky-vrány, jsou už tak přežrané, že odmítají létat. Zastavili jsme se v národním parku Millstream falls, kde se nachází krásný vodopád. Taky se nám zadařilo vidět živé klokany v přírodě, kteří se na silnici vůbec nebojí, kolem cesty se pohybují australští varani, kteří se živí mršinama. Po ujetí asi 300km jsme měli defekt na zadním kole. Nasadili jsme rezervu a zjistili jsme, že kolo bylo totálně prodřené. Stalo se to v pustině, kde do nejbližšího města ( spíše vesnice )  to  bylo 150km. Bez dalších potíží a bez rezervy jsme dojeli do cíle. Ubytovali jsme se v kempu, fazole na večeři, hygiena a spánek. Město Normaton je větší díra než Bruntál, kde bylo už v půl osmé vše zavřeno.

9.5.2011

Tento den byl náš cíl město Mt. Innes, vzdálené 500km. Pokoušeli jsme se ráno sehnat pneumatiku, ale v celém městě se nevyskytuje náš rozměr pneumatiky 175\70 R13. Místní dominantou je socha krokodýla, který byl uloven v roce 1957 a údajně měl délku okolo 8m, táta neodolal a musel se s ním vyfotit. Pneumatiku jsme získali asi po 380km jízdy pustinou. Koupili jsme novou pneumatiku za 85$, protože jsme nechtěli riskovat nějaký další problém. Pneumatiku jsme vyměnili včas, protože jsme zjistili, že i další zadní je už skoro prošoupaná. Cestou furt vídáme ohromná pole plná místních mravenišť. Při příjezdu do Austrálie jsme byly nejprve překvapení z 18 kolových kamionů, ale tady jezdí i 54 kolové kolosy. Okolo čtvrté dorážíme do města Mt. Innes, ve kterém je jeden ze 3. Největších dolů na měď na světě. Chtěli jsme se podívat do jednoho starého dolu, ale při ceně 45$ za osobu jsme to odmítli. Jinak den proběhl klasicky, najít kemp, nakoupit, udělat večeři ( dnes jsme měli klobási v akci ), hygiena a spánek.

10.5.2011

Dnešní den bylo na plánu dojet do města Tennant Creek, je to zhruba 660km. Cesta probíhala naprosto pustou krajinou, jeli jsme 350km a nic a nikoho jsme jme nepotkali, jen pár orlů, kteří se krmili na sražených zvířatech. Cestu lemovalo několik požárů, ale ty byly od nás daleko, byl to zajímavý pohled. Po celou dobu jsme potkali jen 3 benzínky a to s pěkně drahým benzínem. ( 2$ a normálně stojí okolo 1,5$ ). Ještě, že jsme měli zásoby a benzín vydržel. Poprvé jsme měli štěstí na policejní hlídku, která chtěla vidět mezinároní řidičský průkaz, který samozřejmě nemám, ale opět pomohla tátova nálepka s logem policie, kterou mu daroval. Policista se mě zeptal, jestli jsem taky polda, ale sdělil jsem mu, že jsem jen syn, on se usmál a řekl: „ taky dobrý “ Ostatní polisté nám s úsměvem zamávali. Město Tennant Creek je taky pěkná díra. Je tu plno potulujících se opilích aboridžinců, kteří dělají bordel. Říká se, že město bylo poprve založeno počátkem r. 1930, kde se rozbil vůz s pivem a řidiči se rozhodli, že si udělají pohodlí a náklad vypijí. Prvda je, ale mnohem prozaičzější: město bylo založeno ve stejné době, ale jako důsledek malé zlaté horečky. Ubytovali jsme se, jak jinak než v kempu. Na večeři jsme si chtěli udělat steaky, ale v kempu nefungoval žádný grill, tak jsme si je nakrájeli na nudličky a udělali něco jako guláš, taky dobrý.

11.5.2011

Rozhodujeme se, že jsme vlastně kousek ( asi 1000km ) od jedné z nejznámějších dominant Austrálie, největšího monolitu světa Uluru ( Ayersova skála ) a jedeme se na něj podívat. Při jízdě, nám opět nevydržela pneumatika. Problém ale byl, že rezerva měla taky namále a už z ní lezli dráty. Měli jsme štěstí a dojeli jsme na ní do města Ti Tree asi 200km. Modlii jmse se, aby pneumatika na drsném asfaltu vydržela. V nějakém dvoru, naštestí nMoaši pneumatiku měli a vše vyměnili. Pořídili jsme dvě pneumatiky za 120$. Cesta dále už probíhala bez problému. Po 900km už jsem byl hodně unavený a v půl desáté večer jsme zastavili v kempu u silnice. Kempování bylo zadarmo, jen chtěli 3$ za sprchu, na kterou jsme později zjistili, že stejně chodí ostatní lidi. Takže jsme byly opět za blbce. O půnoci slyším tátovo volání „ Pééťo, péťo, mám tu nějaké zvíře a leze mi do stanu, řekni mi co to je “ než jsem našel světlo, zdálo se mi, že je to podobné klokanovy, „ táta jen řekl, no nazdar . “ Zjistil jsem, že se ale jedná o velkého a zřejmě sexuálně vyhladovělého pštrosa Emu. Když jsem to tátovi řekl on na to „ no to je ještě lepší .“ Když jsem na něj začal křičet a svítit na něj světlem, rozeběhl se ke mě a já se zabarykádoval v autě. Po dvou hodinách jsem slyším, jak táta říká: „ už je tady zase “ vstávám a říkám tátovi, vydrž chvilku, musím si to vyfotit. Na fotce je nádherně zachycen souboj, kdy se táta snaží levým hákem složit pštrosa, ale to se mu nepovedl, protože ten na něj šel nohama. Toto se opakovalo ještě dvakrát. V půl páté ráno slyším, péťo už je tady zase,  následovalo odehnání. V pět hodin ráno vstáváme a urychleně balíme za asistence pštrosa, který nás furt obcházel v kruzích, které se zmenšovali. Uzamykáme se ve voze a radši jedeme podívat se na východ slunce na Uluru.

12.5.2011

Národní park Uluru – Kata Tjuta má hluboký význam pro své vlastníky, tedy Aborigince. Monolit Uluru měří 3,6km na délku a je vysoký 348m. Platíme 25$ na hlavu za vstup a toužíme spatřit východ slunce a hru barev na hoře. Vyrážíme na track kolem hory, který měří zhruba 11km. Procházka je to velice krásná, až na ty zkurvený mouchy, které jakmile se oteplý jsou všude a vlezou všude. Hora je na každou chvíli jiná, jsou v ní různé pukliny, ve kterých jsou staré malby. Malinko jsme si zašli a místo 11km bylo 14km. Jak táta řekl, stačilo to. Po shlédnutí jedeme už opravdu směr Darwin. Přespáváme ve městě Alice Springs, byly jsme rádi, že jsme konečně našli kemp bez zvířat a pořádně se vyspali.

13.5.2011

Vracíme se stejnou cestou a dnešním cílem je opět Tennant Creek. Cestou si kupuji dřevěný hudebí nástroj didgerido. Na kávu jsme se zastavili ve Wydcliffe Well, odkud byla v posledních letech hlášena celá řada pozorování UFO. Další zastávka byla u Devil´s marbles, což jsou obrovské kulovité balvany náhodně rozházené po krajině. Zřejmě nám tuto cestu někdo nepřál, protože nás postihlo další neštěstí. Od projíždějícího kamionu odlétl kámen přímo do našeho čelního skla a to je teď prasklé. Snad do Darwinu vydrží. Ubytovali jsme se v jiném kempu, který je na mnohem lepší úrovni, než byl ten předešlí. Na večeři si grilujeme párky a dáváme si je s hořticí a toastovým chlebem.
 

14.52011

Pokračujeme do města Catherine, které je vzdálené 680km. Cesta byla docela nudná, zase samá rovina. Jeli jsme spálenou krajinou po nedávných požárech. Ubytování jsme měli jak jinak než v kempu, ale tentokrát to bylo nic moc, zádná kuchyň a málo místa. Tešíme se na zítřejší návštěvu národního parku Kakadu.

15.4.2011

Národní park Kakadu je jedním z největších parků v celé Austrálii a je zapsán na seznamu UNESCO, nejen pro svou rozmanitost, ale i kvůli starým Aboridžinským skalním malbám, starých až 20000let. Vstupné stojí 25$ na osobu a platí 14 dní. Nejprve jsme navštívili oblast Kambolgie, do které jsme jeli po cestě, která byla spíše uspůsobená pro auta 4x4. My sice máme auto 4WD, ale s terénem mělo co dělat.  Absolvovali malý track k jednomu potůčku. Poté jsme zhlédli jeskynní malby v oblasti Nourlangie, straré až 20000 let, které malovali Aboridžinci, když se ve skalách ukrývali před bouřemi, dnes jsou ale většinou všechny kresby přemalovány, protože je Aboridžinci kreslí vodou ředitelnými barvami. Při zastávce v Jabiru, si táta všiml, že z přední pneumatiky začínají opět lézt dráty. Není se čemu divit, protože asfaltové cesty v Austrálii jsou sice kvalitní, ale jedná se spíše o sdlepené kameny asfaltem a na to nejsou naše malé pneumatiky uspůsobené. Následovala opět výměna kola a snad už do Darwinu vydrží. Konečnou stanici jsme měli v oblasti Ubirr, kde je jedna z nejúžasnějších vyhlídek na západ slunce nad mokřady v celém parku. Protože jsme se báli, že západ slunce nestihneme, vylezli jsme na vyhlídku jak kamzíci a okolní nástěnné malby jsme shlédli jen tak v rychlosti. Západ slunce byl opravdu nádherný. Noc jsme se rozhodli strávit v kempu, který byl zadarmo a byl nejblíže. Překvapilo nás, že všichni ostatní v kempu mají rozdělané ohně. Rozdělali jsme si tedy oheň také, i když všude okolo nás v dálce hořelo. Navečeřeli jsme se, dali si jedno zbylé teplé malé pivo a komáři nás od ohně vyhnali. Ve sprše jsme zjistili, že na nohách máme pijavice. Utrhali jsme je a rychle zalezli do našich pelechů. Táta si vymlátil komáry ve stanu a já se to snažil udělat u sebe v autě,  ale bohužel bezúspěšně. Ty svině byly všude a celou noc bzučeli. Vytáhl jsem si i moskytiéru, ale to nepomohlo, protože komáři byly prostě všude.  To by musel být člověk chemická bomba a stejně by po něm šli, zlatí naši čeští komáři.

16.5.2011

Vstáváme brzy ráno a nejsme sami, celý kemp tak vstává poštípaný od komárů. Zařazujeme se do kolony aut, která opouští to prokleté místo. Tolik pupínků co na sobě mám snad ani nejdou spočítat,teď je ale otázkou, jestli jsou všechny od komára. Můj medik ( táta ) už mi chce naordinovat zelenou desinfekci na rány, ale já odmítám. Na dnešek jsme měli objednaný výlet po východní Aligátoří řece. Ačkoli jsme měli domluvený ojezd v 9:00, bylo nám oznámeno místním průvodcem, že po jedeme až v 11:00, což nás velice potěšilo. Čekání jsme si zpříjemnili opravou praskliny čelního skla a dvěma malými tracky v okolí. Je jedenáctá a my se naloďujem na plechovou kocábku, asi pro 20 lidí. Průvodce Lonely planet píše, že se jedná o skvělí zážitek, my jsme ale nic zajímavého neshledali. Viděli jsme jednoho malého krokodýla, velikosti naší veké štiky, nějaké malby na skalách a řeku. Do toho nám průvodce vyprávěl o životě aboridžinců, za cenu 59$ na osobu jsme čekali od plavby mnohem více. Po ukončení plavby se rozodujeme přiblížit k Darwinu. Asi 40km před městem nacházíme kemp. Na večeři jsme si k údivu místních udělali palačinky.

17.5.2011

Dopoledne věnujeme čas umytím naše vozu a snažíme se ho dát do takového stavu, aby bylo prodejné. Odpoledne jsme chtěli zajet na krokodýlí farmu, ale při příjezdu jsme zjistlili, že je zavřená. Zhlédli jsme nedalekou gaerii aboridžinského umění, měli tam kamarádského papouška jménem Frankie. Poté jsme se zajeli podívat po obchodech, kde si táta koupil vytoužené žabky. Na večeři jsem udělal super klokaní a hovězí steaky.

18.5.2011

Ráno odjíždíme do centra Darwinu, kde se snažíme najít nějaký levný hostel. Po obejití několika hostelů, kde nejlevnější ubytování bylo za 31$ za noc a osobu. Na ulici jsem se zeptal jednoho mladého baťůžkáře, zda o něčem neví a zavedl nás do hostelu, kde noc stojí 25$. Nejprve nás šoupli na pokoj s 10 dalšími lidmi. Šli jsme se podívat po okolí a najít nějaké vhodné místo na zaparkování našeho Foresta, což je v Darwinu velký problém, všude jsou parkovací hodiny a maximální doba stánní na 2 hodiny. Jedno místo bylo naštěstí na malém parkovišti za hostelem. Po návratu na pokoj jsme zjistili, že v tátově poteli se válí holka. Po menším dohadování na recepci nám dali pokoj, kam se vejdou jen 4 lidi. Za spolubydlící máme docela slušnou holku, která se sice moc nemeje, ale nevadí, stejně na ní koukáme jak Nártouni. Na večer jsme zašli na internet a vytvořil jsem inzerát na prodej našeho Foresta. Jelikož máme prasklé čelní sklo, moc jsme nedoufali, že ho vůbec prodáme. Ještě ten den jsme inzeráty rozdali po různých hostelech ve městě.

19.5.2011

Ráno jedeme na dvě hodinky chytat bronz na Darwinskou pláž. Byly jsme tak zoufalí, že jsme vůz nabýzeli i ne zcela střízlivím aboridžincům. Když jsme je odvezli k bance, a čekali asi 15minut než jeden z aboridžinců vybere hotovost, tak nám překvapeně sdělil, že po něm chtěli občanku. Poté jsne čekali asi 2 hodiny u supermarketu, jestli si někdo vozu nevšimne a nekoupí ho. Auta si sice lidé všímali a chválili ho, ale nikdo ho neměl zájem koupit. Odpoledne jsme šli za kulturou do Darwinského muzea, které je asi jako jedno z mála míst v Austrálii bez vstupného a je velice zajímavé. Nachází se v něm historie aboridžinců, nové umění, největší zdejší 5 metrový krokodýl jménem sweetheart, ketrý napadal čluny a miloval závěsné motory zdejších rybářů. Chytili ho a chudáka vycpali. Další zajímavostí je expozice věnovaná cyklonu Cathrina, která na vánoce v roce 1974 město málem srovnalo se zemí. Poté jsme začali objíždět bazary a ptát se, za kolik by koupili našeho miláčka. Všude nám řekli, že nám můžou dát jen 500$ ať to zkusíme naulici a když to nevyjde ať přijedeme a auto odkoupí. Byli jsme z toho pěkně smutní, zřejmě hodně dělalo to prasklé sklo. Dozvěděli jsme se, že v 17.00 začíná na Mindil beach velký trh při nádherném západu slunce, kde se sejde snad půlka Darwinu a jenom civí,nakupují a žerou, moc krásně strávený podvečer, k tomu jim ještě hraje skvělá muzika. Večer se mi ale začali ozívat zájemci na koupi, domluvil jsem se s nimi na další den. Dokonce psala jedna zájemkyně z Velké Británie, že vůz koupí, ale ať jí ho pošleme kontejnerem po moři.

20.5.2011

Ráno hledáme nějaké levné letenky do Evropy. Konečně se na nás usmálo štěstí v podobě mladého páru, kteří o auto měli velký zájem. Dokonce jim vůbec nevadilo nějaké sklo a našeho miláčka jsme jim prodali za cenu 1500$. Sice na tom něco tratíme, ale jsme rádi že jsme ho prodali. Za 3 týdny, co bylo s náma jsme s ním najezdili 10000km. Odpoledne kupujeme letenky do Paříže. Poletíme 22.5. z Darwinu do Singapuru, kde strávíme jeden den a poté letíme přes Kuala Lumpur do Paříže, za velice výhodnou cenu. V Pařiži by jsme chtěli strávit tak dva dny a ač neradi máme v plánu jet vlakem do Prahy.

21.5.2011

Co jiného dělat den před odletem, než ho proflákat, takže jsme zašli do Darwinského přístavu, kde je udělaná odpočinková zóna s pláží a s bazeném, ve kterém jsou uměle udělné vlny, tam jsme se pěkně vyblbli. Večer jsme si chtěli dát v restauraci nějaký steak, ale při zdejších cenách ( 24$ za jeden steak ), jsme radši v krámě nakoupili 1kg naložené svíčkové za 20$ a celou jsme ji sežrali a nikomu jsme nedali a že okolo nás bylo mraky vegetariánů. Na noc jsme si koupili dvě šáňa, které jsme bez problémů vymlaskli a šli spát.

22.5.2011

Tak už je to tady, dneškem končíme náše putování po Austrálii. Ráno balíme, jdeme nachytat poslední bronz, taky si dáváme poslední australské pivo  a odjíždíme na letiště. Odbavení proběhlo bez problému, tátu nikdo nehledá a bez potíží opouštíme krásnou Austrálii a letíme směr Singapur. Let probýhal bez problémů, jen na celnici v Singapuru, měli problém s mojí fotkou v pasu, na které si nejsem vůbec podobný a také nemohli pochopit, že nevím adresu na které budu v Singapuru ubytovaný ( ubytování jsem žádné neuváděl, protože jsme byly rozhodnutí přenocovat na letišti, protože další den na večer jsme Singapur zase opuštěli ), když zjistili že ode mne žádné nebezpečí nehrozí, mohl jsem vstoupit, s tátou žádný problém neměli a čekal na mě až se to vše vyřídí. Poté jsme se na letišti snažili najít nějakou vhodnou lavičku na přespání,většina dobrých laviček byla obsazena, protože jsme nebyli jediní kdo se takto rozhodl přenocovat. Docela klidné místo jsme našli u jídelního koutku, otevřeli lahev ginu a celou ji vypili, aby jsme byli schopni usnout.

AUSTRÁLIE

Austrálie je opravdu nádherná a zajímavá země, ale život a putování je hodně, ale hodně drahé. Při hledání práce, jsme procestovali celé východní pobřeží od Sydney do Cairns, poté jsme putovali středem Austrálie až k monolitu Uluru a poté zpátky na sever do Darwinu. Za tři týdny putování autem jsme najeli 10000km, prošoupali 3 pneumatiky a rozbili jedno čelní sklo a projeli hromadu peněz, ale i tak to bylo moc krásné. Spaním v kempech a nákupech ve slevách jsme hodně ušetřili, takže aspoň nám zbylo na nějaké požitky. Australané jsou velice příjemní a vstřícní lidé, i když někteří, a těch je většina, působí jako pěkní vidláci. Zklamal nás přístup žijících čechů v Austrálii.Přesto doporučujeme návštěvu tohoto kontinentu, ale s velikou peněženkou.

23.5.2011

Noc to byla příšerná, lavice tvrdá a záchody daleko. V šest ráno nás probudili lidé, kteří chodili okolo nás. Dali jsme věci do úschovny a šli jsme se projít po městě. Singapur už jsme z minulých návštěv znali a tak jsme se byli podívat, jak se toto veliké město změnilo, dokonce jsme potkávali známé tváře. Obešli jsme centrum a byli jsme překvapeni z několika ohromných budov, které za ty dva roky vyrostli. Na oběd jsme si zajeli do indické čtvrti na levné a dobré jídlo a odjeli zpět na letiště, protože nás čekal let do Kuala Lumpur, kde jsme přesedali na letadlo směr Paříž.

24.5.2011

11 hodin trvající let probíhal bez problémů. Když pilot při přistání na letišti Orly oznámil, že je venku 14 stupňů, docela jsem se zhrozil. Na informacích nám zarezervovali ubytování v jednom hostelu nedaleko centra města a vidali jsme se MHD najít tento hotel. Trošku komlikace byla, že stanice metra na které jsme měli vystoupit byla v rekonstrukci a tak jsme vystoupili až další stanici a šli hledat ulici našeho hostelu, což se bez mapy dělá docela špatně. V hostelu nám bylo sděleno, že nastěhovat se můžem až v 16:00. Táta z toho byl na prášky, protože se těšil, že dá záda. Měli jsme pět hodin času a tak jsme zajeli na nádraží zarezezervovat cestu do Prahy. Poté jsme shlédli několik památek a odjeli zpět do hostelu. Byli jsme unavení, a tak že si dáme dvě hodinky spánku a vyrázíme na noční Paříž.

25.5.2011

Po nějaké době se podívám na hodiny a zjišťuji, že je sedm hodin ráno. Neviděli jsme sice noční město, ale za to jsme byli vyspaní. Nasnídali jsme se a vyrazili, za památkami, v Paříži. Navštívili jsme Vítězný oblouk, Panteon, Eiffelovu  věž, Eco Militaire, Invalidovnu, náměstí la Concorde, Louvre, katedrálu Notre Dame a mnoho dalšího, ale bohužel si názvy památek nepamatuji. Večer se jdu konečně projít po noční Paříži a táta mezi tím klidně spal. Zjišťuji, že jeden den na prohlídku Paříže nestačí. Asi se sem budu muset ještě podívat.

26.5.2011

Už je to tady, vstáváme na sedmou, balíme a jdeme snídat. Po snídani vyrážíme na nádraží Paris EST,  kde čekáme na příjezd našeho vlaku TGV směr Frankfurt. Poté, co jsme konečně našli naše místa, jsme si začali konečně v klidu vychutnávat jízdu tímto rychlovlakem. V místním baru ve vlaku, mají dobré víno. Ve 13:00 přijíždíme do Frankfurtu, kde čekáme hodinu na příjezd vlaku ICE směr Norinberg. Po dvou hodinách cesty vystupujeme a čeká nás směr Praha-Hlavní nádraží. Do Prahy přijíždíme v půl desáté večer.

Naše putování končí po 97 dnech.  Navštívili jsme 3 kontinenty ( Evropu, Asii a Austrálii ), 7 států ( Anglie, Malajsie, Indonésie, Austrálie, Singapur, Francie, Německo ), něco okolo 15 ostrovů ( Bali, Sulawesi, Togianské souostroví, Bunaken, Lombok, Gili, Flores, Komodské souostroví, Sumba a jiné. ) , nalétali, projezdili a odchodili  cca 38000km. Seděli jsme v 15 letadlech, 2 vlacích a v mnoha autech a autobusech. Jeli jsme samozřejmě také za potápením, potopili jsme se 14x, některé byli fantastické ( manty, bombardér B-24, komodské sousostroví, jelení ostrov, vrak lodi Liberty ) a pak další, které na nás moc nezapůsobili, nebo naopak zklamali ( Bunaken a Velký beriérový útes ). Také nás postihli ztráty v podobě, utopeného notebooku, utopeného fotoaparátu, rozbitého čelního skla, 3 pneumatiky. Je škoda, že jsme v Austrálii nenašli žádnou práci a putování končíme o 3 měsíce dříve, ale i tak jsme nadšení, z toho co jsme zažili a poznali. ( například tátův boj se sopkou a se pštrosem ).

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz